Archiv pro měsíc: Červenec 2015

Pán k sobě povolal Josefa Vlčka

Dnes ráno v osm hodin povolal Bůh k sobě svého služebníka Josefa Vlčka. Una Voce to dnes sdělila rodina, které jsme zároveň vyjádřili naši upřímnou soustrast. Pan Josef Vlček vstoupil do spolku Una Voce Česká republika na podzim 2013 a od roku 2014 byl jeho čestným členem. Celý příspěvek

Mimořádné sloužení Mše sv. v Olomouci

Mimo běžný pořad bohoslužeb bude tento pátek 31. července v Olomouci v kapli sv. Alexeje (kostel sv. Michala na Žerotínově náměstí) sloužena mše sv.  podle misálu z roku 1962, kterou bude především pro účastníky soukromého duchovního cvičení sloužit P. ThLic. Pavel Hödl. Mše sv. bude v 8:00.

Una Voce Česká republika

Skandální článek v oficiálním orgánu české Katolické církve

V příloze „Perspektivy“ Katolického týdeníku 21.-27.7.2015 byl publikován rozhovor redaktorky Aleny Scheinostové a P. Romualda Roba s P. Piem Oláhem, který – jak je uvedeno v úvodním sloupku – „má zkušenosti s pastorací homosexuálů“. Nadpis článku zní „Nemilosrdné reakce těžce zraňují“. Souhlasíme s P. Oláhem v tom, že vůči homosexuálům se máme chovat s citem a laskavě, rozhodně je proti přikázání lásky k bližnímu, když se věřící rodiče zřeknou dítěte, které přizná svou homosexualitu (i když já takové neznám).
Kategoricky ale nutno odmítnout následné vyjádření P. Oláha: “ Jak mám sám sebe chápat jako milované Boží dítě, když mi Katolická církev v mém úsilí o naplněné partnerství odepírá jakékoliv požehnání? Tato otázka z úst homosexuálů opravdu zaznívá…..Tito lidé jsou Bohem milované děti, takoví, jací jsou. Pokud homosexuální orientace patří k osobnosti daného člověka, pak do plánu Boží spásy je zahrnut celý člověk, nikoliv jen jeho část. A Bůh přece volá ke svatosti jako heterosexuály, tak homosexuály. V odpovědi na část týkající se ´požehnání naplněného partnerství´ je třeba nejdříve najít odpověď na to, co naplněným partnerstvím je. To je také jeden z úkolů pro nadcházející synodu pro rodinu.“

P. Oláh si stěžuje, že „Katolická církev odepírá jakékoliv požehnání úsilí (homosexuálů, pozn. autora) o naplněné partnerství…“ Ano, odepírá a nemůže jinak. Z formulace P. Oláha je zřejmé, že běží o „naplněné partnerství“ ve formě sexuálního soužití. A tady nepotřebujeme teprve „nacházet odpověď na to, co naplněným partnerstvím je“, protože tu dal již Bůh v ráji, když vyhlásil monogamní manželství jednoho muže a jedné ženy za jednoznačnou a jasnou formu tohoto „naplnění“. To znovu potvrdil s neomylnou přísností v Novém zákoně Ježíš Kristus.

P. Oláh tedy překračuje své kompetence, když „úkoluje“ říjnovou synodu, aby „našla odpověď na to, co je naplněným partnerstvím“. Synoda nemá žádné právo definovat „naplněné partnerství“ jinak než jako svátostný a doživotní svazek jednoho muže a jedné ženy, jak učinila Církev již mnohokrát v dějinách. Jakákoliv jiná forma je hříšná, což ani synoda, ba dokonce ani papež, ani koncil nemohou změnit. To se týká i homosexuálního soužití, jak uvádí současný Katechismus Katolické církve v bodech 2357-9. P. Oláh se proto ocitá v rozporu s tradiční morální naukou Církve.

Nejzávažnější ovšem na tom všem je, že tyto heterodoxní názory zaznívají na stránkách oficiálního periodika české katolické církve. S plnou důvěrou vůči našim biskupům tradiční katolíci očekávají, že bude sjednána náprava a podobné bludy se již v KT neobjeví. 1)K otázce pastorace homosexuálů se vzápětí ozval přímo na stránkách Katolického týdeníku i arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner. Viz http://www.katyd.cz/clanky/arcibiskup-pastorace-homosexualu.html. Pozn. red.

PhDr. Radomír Malý

Reference   [ + ]

Prosba o modlitbu za Josefa Vlčka

Na přání rodiny předáváme informaci o stávajícím těžkém zdravotním stavu našeho čestného člena Josefa Vlčka, který se v tuto chvíli nachází v terminálním stádiu v hospici na Svatém Kopečku, kde v tuto chvíli již jen očekává, až si jej Pán Bůh, který je nejvýš spravedlivý a milosrdný k sobě povolá. Pan Josef má již v tuto chvíli vysoké horečky a už prý téměř nevnímá. Hned po převezení byl zaopatřen svatými svátostmi a je-li to jen možné, tak dostává každý den svaté přijímání.

Pan Josef Vlček je dlouholetým ředitelem Matice cyrilometodějské a jejího stejnojmenného nakladatelství, které vedl v letech 1945 – 1948 a pak opětovně od jeho obnovení v r. 1990. Na přímluvu Panny Marie několikrát přežil vlastní smrt – z toho poprvé v roce 1950, kdy byl komunisty odsouzen v první instanci za protistátní činnost k trestu smrti, což mu pak bylo změněno na dvacet let vězení, ze kterých si odseděl deset. Od roku 2014 je čestným členem Una Voce Česká republika, které byl nápomocen jak po stránce duchovní (skrze modlitbu a mši svatou) tak i po stránce získávání některých dalších studijních materiálů.

Kéž Pán Bůh žehná panu Josefu Vlčkovi i Matici Cyrilometodějské!

Svatý Josefe, pěstoune našeho Pána Ježíše Krista, oroduj za nás a za umírající tohoto dne i této noci (obzvláště z řad našich blízkých)!

Francouzská revoluce – počátek svobody nebo zločinu?

 

Má Katolická církev důvod „slavit“ Francouzskou revoluci?

14. červenec r. 1789 je znám v dějinách jako den vypuknutí Velké francouzské revoluce. Právě tohoto data dobyli zrevolucionalizovaní Pařížané Bastillu, známé vězení, kde prý čekali na tajnou popravu odpůrci krále. Nic z toho nebylo pravdou. V Bastille dav nalezl pouze 7 kriminálních zločinců. Velitel de Launay, ušlechtilý muž, chtějící se s povstalci domluvit, byl se svými spolupracovníky brutálně zavražděn.

Dobytí Bastilly vůbec nebylo spontánním lidovým hnutím. Vše vyprovokoval bratranec krále Ludvíka XVI. Filip, svobodný zednář, jenž si dal přezdívku „Filip Egalité“ (což znamená „rovnost“), nedočkavý trůnu. Právě on zorganizoval lidové nepokoje se záměrem svrhnout Ludvíka a prohlásit sama sebe králem Francie.   Nevyšlo mu to však. Skončil pod gilotinou podobně jako spousta jiných revolučních nadšenců – a jeho katy se stali ti, od nichž by to nikdy nečekal, ti, kteří spolu s ním provolávali slávu protikatolickému podvodníkovi Voltairovi a protikřesťanské revoluci. Celý příspěvek

Vyjádření spolku Una Voce k 600. výročí upálení M. Jana Husa

„Ten, kdo vás uvádí do zmatku, neujde soudu, ať je to kdokoli.“ (Gal 5,10).

Česká republika si 6. července bude připomínat jubileum 600. výročí upálení českého katolického kněze Jana Husa v Kostnici. U příležitosti tohoto výročí byl i prezidentem Milošem Zemanem dne 5. června vyvěšen husitský prapor. Papež sv. Jan Pavel II. opakovaně prohlašoval Jana Husa za reformátora Katolické církve a za jeho usmrcení se již roku 1999 jako papež všeobecné církve veřejně omluvil. Una Voce ČR toto akceptuje, oceňuje u Husa jednak jeho upřímný zápal pro reformu tehdejších nemalých zlořádů v kléru a mravně bezúhonný osobní život, dále souhlasí s názorem katolických historiků dřívější i současné doby (Jan Sedlák, Augustin Neumann, Jaroslav Václav Polc aj.), že Husovi náleží místo v řadě českých reformátorů Církve, kterou zahajuje za vlády císaře Karla IV. Jan Milíč z Kroměříže, a nakonec se i z dnešního pohledu odmítavě staví k jeho kruté smrti na hranici. Na druhou stranu však byl Mistr Jan Hus odsouzen jako kacíř, své bludy neodvolal a byl zprovozen ze světa praxí, jak bylo praxí světského práva. Tím nechceme nijak obhajovat tento čin světské moci, které jej tímto způsobem sprovodila ze světa – ba právě naopak. Nemůžeme však souhlasit s událostmi v posledních týdnů, kdy se glorifikace Husovy osobnosti setkala s podporou vrchních představených české katolické církve. Konkrétně kardinál Miloslav Vlk je z pověření papeže Františka delegován k tomu, aby za českou katolickou církev tyto oslavy vedl.

Považujeme za adekvátní, že Katolická církev na toto jubileum reaguje. Nemůžeme však zamlčet své znepokojení nad tím, že četné výroky duchovních představitelů Katolické církve a nejrůznějších katolických specialistů na husovskou tématiku někdy méně, jindy zcela úplně kopírují postoj českých protestantských denominací, které se hlásí k Husovu odkazu. Hus měl nejen své kladné, ale i záporné stránky, jak doložilo v minulosti mnoho katolických i nekatolických (František Palacký, Vlastimil Kybal…) historiků. Toto nám v katolických prohlášeních k Husovu jubileu výrazně chybí a v zájmu objektivní pravdy si dovolujeme na to upozornit. Od veškerých snah, které se tak proto snaží změnit obraz Jan Husa – heretika a bludaře na Jan Husa – hrdiny a mučedníka, se proto zcela jasně a jednoznačně distancujeme.

Především nelze tvrdit, jak čteme a slyšíme v mnohých dnešních vyjádřeních mediálně známých katolíků, že Hus nehlásal bludy. Opak je pravdou. K tomu podalo v minulosti důkazy mnoho historiků i teologů, sám Husův blízký spolupracovník a nadšený přívrženec Jeroným Pražský v dopise Lackovi z Kravař 12. 9. 1415 píše, že všechny věty, které kostnický koncil vybral z Husových spisů a prohlásil za heretické, on sám „nalezl přesně v tom smyslu, jak jim rozuměli preláti sněmu“.

Una Voce ČR rovněž vyjadřuje své znepokojení nad sebemrskačským omlouváním se za Husovo upálení. Tento trest byl světský, nikoli církevní. Katolická církev ho nevymyslela, naopak od 4. století odmítala jakýkoliv trest smrti pro heretiky (sv. Ambrož, Martin, Jan Zlatoústý, Bernard, Norbert aj.). Právě tento její postoj způsobil, že až do 13. století heretikové nebývali odsuzováni za své názory k smrti. Ke změně postoje středověké katolické společnosti dochází teprve po zkušenostech s teroristickou činností sekty albigenských, o nichž III. Lateránský koncil r. 1179 říká, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší, neušetří ani starce a děti“. Tlak na zavedení trestu smrti pro heretiky vycházel zespodu, od prostých lidových vrstev, které nejvíce pociťovaly dopad jejich agrese. Proto římskoněmecký císař Fridrich II. r. 1223 zavádí pro heretiky trest smrti upálením a jeho příkladu následovaly další země. Církev jej mlčky akceptovala. Tehdejší středověká křesťanská společnost měla plné právo bránit se proti teroru a rozkladu, nepřijatelná je ovšem nepřiměřená obrana, spočívající v odsuzování lidí k smrti pouze za jejich odlišné přesvědčení.

Tato mentalita byla tenkrát naprosto všeobecná a podléhal jí i samotný Jan Hus. František Palacký uvádí (Dějiny národa českého III, str. 117), že při teologické diskusi před králem Václavem IV. na Žebráku r. 1408 Hus „hotov byl podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod pokutou odvety, totiž pod upálením, jakovéž na kacíře slušelo…“. Husův bývalý spolupracovník Štěpán z Pálče mu také vytýká, že v letech 1411-12, kdy se octl na vrcholu své slávy, pod dojmem jeho štvavých kázání proti arcibiskupovi Zbyňkovi „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno, někteří usmrceni…“. Byli buď upáleni, nebo utopeni, známe pouze jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík.

Husité, kteří se o pár let později zaštítili Husovým jménem, mají na svědomí desetitisíce obětí z řad katolíků, jejichž jediná vina spočívala v tom, že se nechtěli vzdát své katolické víry. O těchto hrůzách podává svědectví sám husitský kronikář Vavřinec z Březové: nahnání do sakristie kostela a upálení včetně žen, dětí a starých lidí, topení v řece, shazování z oken na kopí apod. Vše výše uvedené jsou naprosto neospravedlnitelné skutky, které nebyly mravně omluvitelné ani tehdy a dnešní civilizovaný Evropan by oprávněně volal podobně jako tehdy za co nejtvrdší potrestání iniciátorů takových masakrů.

Tento rub mince nám ve sděleních naší katolické reprezentace k husovskému jubileu citelně schází. Hus byl zajisté reformátorem Církve, který přispěl k její nápravě, ale podobně jako později italský dominikán Girolamo Savonarola neunesl tíhu svého slavomanu a podlehl pokušení, jemuž se např. Jan Milíč dokázal ubránit: bojovat proti svým myšlenkovým odpůrcům násilím a opírat se přitom o světskou moc bez ohledu na její špatné kvality, které v případě krále Václava IV., vraha sv. Jana Nepomuckého, byly více než zřejmé.

Ve světle těchto faktů považujeme proto za nespravedlivé, když církevní autority kladou na české katolíky 21. století symbolickou vinu za krutost, která byla spáchána jménem Církve před 600 lety a jež souvisela s tehdejší mentalitou. Katolické církvi posledních staletí je tato mentalita již hodně vzdálená, proto nelze souhlasit s pokořujícími prosbami za odpuštění, zvláště pak když krutosti byly oboustranné.       

Una Voce ČR by před sebemrskačným omlouváním se a zaujímáním postojů identických s evangelíky dala přednost společnému prohlášení představitelů Katolické církve a všech křesťanských denominací v ČR, v němž by bylo odsouzeno jak Husovo upálení a krutosti katolické strany, tak i surovosti a vraždy opačného tábora. My jakožto řadoví katoličtí věřící tím dáváme minimálně za náš subjekt jasně najevo, že odmítáme být spojováni s těmito aktivitami a mnoha pseudorehabilitačními výroky na adresu Jana Husa. Jan Hus i nadále zůstává z pohledu Kongregace pro nauku víry heretikem, což nemohou změnit ani komentáře některých novinářů píšících do oficiálních katolických médií.

Vyjadřujeme se proti těmto husovským akcím jakožto katolíci pevně milující Pána Boha a žijící pro obranu Božího zjevení, nauky a tradice Učitelského úřadu Církve, což jsou tři základní pilíře, které je naší povinností oddaně přijímat a také je bránit. Pokud tedy stát oslavně či s velkou pompou připomíná upálení Mistra Jana z Husi, nechť tak činí. My jako katoličtí věřící však upřednostňujeme v této záležitosti věci víry nad povinnosti vůči vlasti a státu a hrubě nás pohoršuje přehnaný a bezbřehý ekumenismus, který v této situaci ohrožuje celistvost communia sanctorum, kterým Církev vždy byla a je. Zároveň vnímáme, že i v tomto případě může být nastolena poměrně vážná hrozba, že mnoho věřících takto bude zmateno a nebude jim jasné, čemu mají věřit – jestli oficiálnímu odsouzení Jan Husa kostnickým koncilem, či současným církevním trendům vedoucím k relativizaci celé skutečnosti.

Husovské jubileum je dle našeho názoru především vhodnou příležitostí k tomu, aby bylo konstatováno, že křesťané již více než 200 let výkon trestu smrti za odlišné přesvědčení odmítají, ale ateističtí komunisté v Severní Koreji a muslimské státy – především ty s vlivem ozbrojených bojůvek typu ISIS nebo Al Kaida – ho stále dodnes používají a svůj teror stupňují. Na úplný závěr soudíme, že jakékoliv kladení současných událostí včetně přijetí představitelů nekatolických církví působících v ČR a odkazujících se na omluvu papeže Františka do rámce jakéhosi přelomu v historii ekumenického hnutí pokládáme za předčasné a zároveň i bláhové. Dá se s největší pravděpodobností totiž předpokládat, že až dojde ke konci oslav, tak se vše vrátí do předchozího stavu a „ekumenické hnutí vedené prostřednictvím rehabilitace Jana z Husi“ postupně upadne v zapomnění a to jak ze strany české katolické církve, tak i všech nekatolických církví, které se některé více a některé méně odkazují na svůj původ právě od Husa.

 

Správní rada Una Voce ČR
Daniel Zouhar, předseda