Archiv pro měsíc: Říjen 2017

Slavnost Ježíše Krista Krále – sv. Michal Brno

V neděli 29. 10 v 15. 00 bude u sv. Michala latinská Mše dle Missale 1962 – Slavnost Ježíše Krista Krále.

Tímto způsobem pak tajemství života Kristova, která se slavila během roku, budou slavným svátkem Krista Krále takřka zakončena a korunována, a dříve než přikročíme k oslavě všech svatých, bude hlásána a vyzvednuta sláva Toho, který vítězí ve všech svatých a vyvolených.
— Encyklika Quas primas, Pius XI.


Při Mši zazní chorál, Byrdovo polyfonní ordinárium a při požehnání po Mši svaté zazní Te Deum od Charpentiera.

Ticho a primát Boha v Posvátné Liturgii: přednáška Jeho Eminence kardinála Saraha (konference Summorum Pontificum 2017)

Una Voce ČR se zúčastnila s cílem podpořit sloužení tradiční liturgie konference Summorum Pontificum 2017. Aby i čeští čtenáři měli k dispozici příspěvky, které na konferenci zazněly, provedl se český překlad přednášky Jeho Eminence kardinála Saraha, která je k dispozici na stránkách New Liturgical Movement “Silence and the Primacy of God in the Sacred Liturgy”: Address by His Eminence Card. Sarah

Kardinál Sarah zdůrazňuje, že jde o provizorní text, který bude pro publikaci ještě upraven.

Ticho a primát Boha v Posvátné Liturgii: přednáška Jeho Eminence kardinála Saraha

 

Jsme nesmírně vděčni Jeho Eminenci Robertu kardinálu Sarahovi, prefektu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, za to, že poskytl webu New Liturgical Movement text přednášky, kterou dnes proslovil na páté římské konferenci o Summorum Pontificum, která se konala na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského (Angelicum). Přednáška má název: „Ticho a primát Boha v Posvátné Liturgii“. Jeho Eminence zdůrazňuje, že jde o provizorní text, který bude pro publikaci ještě upraven.

 

Rád bych upozornil naše čtenáře na některé body této skvělé přednášky. Kardinál Sarah brilantně kritizuje myšlenku antropocentrické liturgie a zdůrazňuje potřebu vrátit Bohu Jeho pravé místo ve středu naší bohopocty; kritizuje liturgii pojatou jako „divadlo“ a „světskou zábavu“ i hluk, který „zabíjí“ liturgii, jak píše rovněž ve své vynikající knize Síla ticha: proti diktatuře hluku. V závěrečné části pod titulkem „Několik myšlenek k desátému výročí Summorum Pontificum“ jednoznačně říká, že „usus antiquior by měl být vnímán jako normální součást života Církve v jednadvacátém století“. Dále chválí komunity, které celebrují tradiční Mši svatou, a ujišťuje: „nikdo vás neokrade o usus antiquior římského ritu“. (To je ve světle některých velmi tendenčních a pastýřskou lásku postrádajích výroků o liturgické reformě z posledních dní zvlášť důležité.) Jsme velmi vděčni Jeho Eminenci za tato slova povzbuzení a za jeho výzvu, abychom sdíleli s celou Církvi „hlubokou formaci ve víře, [kterou] [n]ám daly starobylé rity a s nimi spojené duchovní a doktrinální prostředí“.
Gregory Dipippo

 

Prvním pocitem, který bych chtěl vyjádřit deset let po publikaci motu proprio Summorum Pontificum, je vděčnost Všemohoucímu Bohu. Benedikt XVI. chtěl tímto textem dát znamení smíru v Církvi, který vydal mnohé ovoce a v němž pokračuje stejným způsobem papež František. Bůh chce jednotu Své Církve, za kterou se modlíme při každém slavení Eucharistie; jsme povoláni pokračovat v této cestě smíření a jednoty jako stálí svědkové Krista v současném světě.

Tuto iniciativu papeže Benedikta XVI. plně vysvětluje důležité dílo kardinála Ratzingera. V textu, který napsal ani ne rok před svým zvolením na Svatopetrský stolec, se Joseph kardinál Ratzinger zabývá „názorem některých katolických liturgistů, že bychom měli konečně přizpůsobit liturgickou reformu ‚antropologickému obratu‘ moderní doby a vytvořit ji v antropocentrickém stylu“. Říká k tomu:

„Zdá-li se v liturgie v první řadě prostorem pro naši vlastní činnost, zapomíná se na to, co je podstatné – na Boha. Liturgie totiž není o nás, ale o Bohu. Zapomínání na Boha je nejbezprostřednější nebezpečí naší doby. Jakoby proti tomu by měla být liturgie znamením Boží přítomnosti. Co se stane, když návyk zapomínání na Boha pronikne i do samotné Liturgie a když v Liturgii myslíme jen sami na sebe? V každé liturgické reformě a v každém liturgickém slavení  je třeba mít v první řadě a především na paměti primát Boha.“

„Zapomínání na Boha je nejbezprostřednější nebezpečí naší doby.“ Bratři a sestry, tato slova, která byla naprosto pravdivá v době, kdy byla napsána, v červenci 2004, zní každým rokem pronikavěji. Náš svět sužuje pohroma bezbožného terorismu, čím dál agresivnější sekularismus, duch individualistického konsumerismu pokud jde o stvořené věci, materiální dobra i mezilidské vztahy, na vzestupu je kultura smrti, která ohrožuje právo na život našich nejzranitelnějších bratří a sester: nenarozených, nemocných a starých.
Tváří v tvář stále vzrůstající bezbožnosti jsme my, Kristova svatá Církev, svým křtem a svým vlastním povoláním povoláni zvěstovat a ohlašovat, že „Kristus je světlem národů“ (Lumen gentium 1), a „zvát všechny do Církve“ (Sacrosanctum Concilium 1). Neboť cesta Krista a Jeho Církve je cesta Pravdy, Krásy a Dobra, jejímž definitivním naplněním je nekončící život ve společenství s Bohem a všemi svatými v nebi. Ti, kteří se rozhodli kráčet po trase vytyčené knížetem lži, riskují naopak peklo, konečný plod svobodné, vědomé a záměrné volby hříchu a zla, věčné oddělení od Boha a svatých.

Bratři a sestry, nikdy nesmíme zapomínat na tyto věčné pravdy! Náš svět je pravděpodobně už zapomněl. Zejména na bohatém Západě se před námi naše společnost snaží tyto pravdy skrývat, zbavit nás citlivosti zdánlivými dobry, které nám nabízí v nekončící kakofonii konsumerismu, abychom nenašli čas a prostor, v němž bychom mohli zpochybnit jeho bezbožné předpoklady a praktiky. Tomu nesmíme podlehnout. Musíme neúnavně zvěstovat dobrou zprávu Evangelia: že hřích a smrt byly poraženy naším Pánem Ježíšem Kristem, jehož Oběť na kříži nám umožnila dosáhnout odpuštění, které pro své hříchy potřebujeme, a žít radostně v tomto světě a v jisté naději na věčný život v budoucím.

Církev je povolána, aby zvěstovala tuto dobrou zprávu každým možným způsobem, každé lidské bytosti, v každé zemi a každé době. Tyto základní misijní a apoštolské snahy, které nejsou ničím menším než příkazem daným Církvi samotným Pánem (srovnej Mt 28,19-20), závisejí na větší skutečnosti: na našem církevním setkání s Ježíšem Kristem v Posvátné Liturgii. Protože, jak správně říká druhý vatikánský koncil, „je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (Sacrosanctum Concilium, 10).

Můžeme se ptát: jestliže  misionářská vitalita Církve v naší době upadla, jestliže je křesťanské svědectví v čím dál bezbožnějším světě stále slabší, jestliže náš svět zapomněl na Boha, není to snad proto, že my, kteří bychom měli být „světlem světa“ (Mt 5,14), nedosahujeme tak, jak bychom měli, vrcholu, ke kterému směřuje činnost Církve, že nečerpáme dostatečně hluboce ze zdroje, z něhož vyvěrá všechna síla, abychom mohli všechny přivést k onomu „prameni vody vytryskujícímu do života věčného“ (Jan 4,14)?

Pro papeže Jana Pavla II. to nebyly otázky, ale tragické důsledky krize víry a naší vlastní zrady druhého vatikánského koncilu. Napsal:

„V tomto ‚novém jaru‘ křesťanství nemůže však být přehlédnuta jedna negativní tendence, které se má tímto dokumentem čelit: zdá se, že se upouští od vlastního poslání u pohanských národů (ad gentes), což jistě neodpovídá směrnicím koncilu a tím též následným výpovědím učitelského úřadu. Vnitřní a vnější potíže ochromily misijní rozmach, pokud jde o nekřesťany. O této skutečnosti musí uvažovat všichni, kteří věří v Krista. V dějinách církve bylo plnění misijního poslání vždy znakem její životní síly, tak jako jeho opouštění bylo naopak znamením krize víry.“ (Redemptoris Missio, 2)

Pokud je to skutečně tak, pokud je dnešní Církev méně horlivá a úspěšná v přivádění lidí ke Kristu, jednou z příčin může být to, že my sami se neúčastníme Posvátné Liturgie pravdivě a účinně, což je snad samo o sobě důsledkem toho, že nám chybí náležitá liturgická formace – to je něco, co velmi trápí našeho Svatého Otce, papeže Františka, který řekl:

„Liturgii, která by byla odtržena od této duchovní bohoslužby, hrozí vyprázdnění, namísto křesťanské originálnosti úpadek do obecné, téměř magické sakrálnosti a do prázdného estétství. Liturgie, jakožto Kristovo dílo, nás ze své podstaty vede k tomu, abychom se ztotožnili s Kristem. V této dynamice se pak celá skutečnost proměňuje. Náš každodenní život v našem těle, v maličkostech, musí být inspirován, proniknut, ponořen do Boží reality, musí se stát jednáním spolu s Bohem. To neznamená, že musíme stále přemýšlet o Bohu, ale že musíme být natolik proniknuti Boží skutečností, že se celý náš život… stane liturgií, adorací.“

Je třeba připojit také obnovenou ochotu vydat se dál po cestě naznačené koncilními otci, protože k tomu, aby se církevní komunity správně a plně připodobnily Konstituci o Posvátné Liturgii, zbývá ještě mnoho práce. Mám na mysli zejména závazek pevné a organické liturgické iniciace a formace jak laiků, tak i kléru a zasvěcených osob.

Může to být také tím, že liturgie příliš často není slavena věrně a plně tak, jak si Církev přeje, což nás ve svém důsledku okrádá, šidí o co nejlepší církevní setkání s Kristem, na které má právo každý pokřtěný.

Mnoho liturgií skutečně není nic než divadlo, světská zábava s mnoha proslovy a s podivnými výkřiky, zatímco se slaví mystérium. Tolik hluku, tolik tance, tolik pohybu, že to připomíná folklórní slavnosti. Místo toho by liturgie měla být časem osobního, intimního setkání s Bohem. Zejména Afrika, a pravděpodobně také Asie a Latinská Amerika, by měly s pomocí Ducha svatého, s prozíravostí a s vůlí vést křesťanské věřící ke svatosti, zvážit své lidské ambice inkulturovat liturgii, aby se vyhnuly povrchnosti, folklóru a sebeoslavování vlastní kultury. Každé liturgické slavení musí mít ve svém středu Boha a pouze Boha, a naše posvěcení.

Při dnešním desátém výročí platnosti motu proprio Summorum Pontificum papeže Benedikta XVI. se naše pozornost obrací rovněž k uplatnění liturgické reformy, kterou požadoval druhý vatikánský koncil, a k liturgickému a pastoračnímu dopadu oněch let. Nejsou to okrajové otázky, které se týkají jen odborníků na liturgii nebo takzvaných „tradicionalistů“; jak v roce 1997 napsal kardinál Ratzinger, „ pravé slavení Posvátné Liturgie středem každé obnovy Církve“.

PRIMÁT BOHA V POSVÁTNÉ LITURGII

V citátu, kterým jsem zahájil tuto přednášku, se kardinál Ratzinger ptá: „Co se stane, když návyk zapomínání na Boha pronikne i do samotné Liturgie a když v Liturgii myslíme jen sami na sebe?“ Tato otázka se může zdát zvláštní, vychází však ze skutečné tendence posledních desetiletí plánovat a vést liturgické slavení tak, že je pozornost soustředěna zejména na slavící společenství, až se někdy zdá, že je Bůh zcela vyloučen. Říkám „zdá se“, protože nechci posuzovat úmysly těch, kteří propagují nebo celebrují liturgii takto antropocentricky: oni sami mohou být pouze oběťmi nedostatečné teologické a liturgické formace.

Takové slavení je nicméně nepřijatelné, protože redukuje něco, co je ze své podstaty nadpřirozené, na něco pouze přirozeného, v rozporu s Konstitucí o posvátné liturgii druhého vatikánského koncilu (a také s encyklikou Mediator Dei ctihodného Pia XII), která říká:

„Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ (Sacrosanctum Concilium, 7).

Ve svém příspěvku na konferenci Sacra Liturgia v roce 2016 v Londýně jsem řekl: „Katolická liturgie je jedinečně privilegované místo Kristova spasitelného konání v dnešním světě díky reálné účasti, v níž přijímáme Jeho milost a sílu, která je tak nezbytná pro naše vytrvání a růst v křesťanském životě. Je to Bohem Samým ustanovené místo, kam přicházíme splnit svou povinnost přinést Bohu oběť, obětovat Jedinou Pravou Obětinu. Zde si uvědomujeme hlubokou potřebu uctívat Všemohoucího Boha. Katolická liturgie je něco posvátného, něco, co je svaté samotnou svou přirozeností. Katolická liturgie není jen obyčejné lidské shromáždění.

…Bůh, ne člověk, je ve středu katolické liturgie. Přišli jsme uctívat Jeho. Liturgie není o vás a o mně, neoslavujeme v ní vlastní identitu či úspěchy, nevyvyšujeme v ní nebo nepropagujeme naši vlastní kulturu a naše místní náboženské zvyky. Liturgie je v první řadě a především o Bohu a o tom, co On udělal pro nás. Ve Své Božské Prozřetelnosti Všemohoucí Bůh založil Církev a ustanovil Posvátnou Liturgii, prostřednictvím níž Mu můžeme obětovat pravou bohopoctu v souladu s Novou Smlouvou, ustanovenou Kristem.“

Bůh tedy musí být na prvním místě v každém prvku našeho liturgického slavení. Právě z lásky k Němu a proto, abychom Ho mohli uctívat plněji, oddělujeme a zasvěcujeme lidi, místa a věci zvlášť k Jeho službě v Posvátné Liturgii. Naše touha „odvažovat se, nakolik jen můžeme,“ (srovnej sekvenci sv. Tomáše Akvinského ke svátku Těla a Krve Páně) chválit a uctívat Boha Otce i Syna i Ducha svatého v Posvátné Liturgii je sama o sobě vnitřním úkonem bohoslužby. Z toho přirozeně vyplývá, že tato dispozice by měla být vyjádřena navenek. Tak by naše kostely měly být nádherným vyjádřením naší lásky k Bohu, naši služebníci liturgie – klérus i laici – by měli věnovat čas přípravě a výcviku, všechny naše liturgické úkony i oděv, který se při nich užívá, by měly vyzařovat úctu a bázeň před božskými mystérii, kterým máme tu čest sloužit.

Věci, které k liturgii používáme, by měly analogicky vypovídat o primátu Boha: pro Jeho službu není nic příliš dobré, příliš krásné, příliš drahé. Jakkoli musí být skromné podle toho, jaké prostředky máme k dispozici, musí mít naše liturgické nádoby, oděvy a předměty kvalitu, hodnotu a krásu, která vypovídá jak o lásce, tak o oběti, kterou s jejich pomocí vzdáváme Všemohoucímu Bohu. Také náš zpěv a hudba by měly povznášet naše srdce a mysl k Němu a ne, jak se až příliš často stává, vyjadřovat naše lidské pocity nebo zvyky, které převládají v naší společnosti či kultuře.

Víte, že v posledních letech jsem často mluvil o důležitosti obnovení postoje kněze i lidu k Východu, o postoji ad Deum nebo ad orientem při eucharistické liturgii. Tento postoj je téměř všeobecný při celebrování v usus antiquior, starší formě římského ritu, kterou umožnil papež Benedikt XVI. v Summorum Pontificum volně užívat všem, kteří z ní chtějí mít prospěch. Ale tento starobylý a nádherný zvyk, který tak výstižně vypovídá o primátu Všemohoucího Boha v samotném srdci Mše svaté, není omezen na usus antiquior. Tato ctihodná praktika je dovolená, dokonale přiměřená a, což bych chtěl zdůraznit, pastoračně vhodná i při celebrování podle usus recentior, v modernější formě římského ritu.

Někdo by mohl namítnout, že věnuji příliš mnoho pozornosti maličkostem, nepatrným podrobnostem Posvátné Liturgie. Ale, jak ví každý manžel a každá manželka, v každém vztahu lásky jsou důležité nejnepatrnější maličkosti, protože právě v nich a skrze ně se láska vyjadřuje a žije každý den. „Maličkosti“ manželství vyjadřují a chrání větší skutečnosti. Stejně tak je to i v liturgii: když se její drobné rituály stanou rutinou a nejsou už bohoslužebným úkonem, který vyjadřuje skutečnosti mého srdce a mé duše, když už se nestarám o maličkosti, když bych mohl udělat víc pro to, abych se lépe připravil a liturgii sloužil hodněji a krásněji, ale už nechci, je velké nebezpečí, že má láska k Všemohoucímu Bohu chladne. Musíme se toho vyvarovat. Naše drobné úkony lásky k Bohu v tom, že pečlivě dodržujeme nároky liturgie, jsou velmi důležité. Pokud je zanedbáváme, pokud je odvrhujeme jako malicherné drobnosti, můžeme zjistit, jak se to někdy velmi tragicky stane také v manželství, že jsme se postupně vzdálili od Krista – a skoro si toho ani nevšimli.

Kardinál Ratzinger zdůraznil, že „v každém liturgickém slavení je třeba mít v první řadě a především na paměti primát Boha“. Uplatníme-li tento princip na malé i velké záležitosti liturgie, Bůh bude mít ve Své Posvátné Liturgii skutečně primát, který Mu náleží. A bude mít stejný primát i v našich srdcích a myslích. Jak naše liturgické slavení, tak i my sami se staneme nádhernými ikonami Jeho spásonosné přítomnosti, skrze které ti, kteří neznají Krista a Jeho Církev, mohou najít krásnou cestu ke spáse.

LITURGIE JE POSVÁTNÁ

Toto „oddělování“ stvořených skutečností k úctě Všemohoucího Boha je něco, co po našich židovských předcích požadoval Hospodin Bůh Sám a co vhodně přijala sama Církev v nejstarších stoletích, jakmile nabyla svobody uctívat Ho veřejně.  Pro osoby, místa a věci oddělené jen pro službu Všemohoucímu Bohu užíváme pojem „konsekrovaný“, který pochází z latinského slovesa sacrare – „učinit něco svatým“ nebo „věnovat něco zvláštní službě“.

Jakmile jsou tyto Bohem stvořené věci takto konsekrované, nelze je už užívat ke všedním nebo profánním účelům: náležejí Bohu. To platí o mniších, řeholnicích, jáhnech, kněžích a biskupech a vyjadřuje to (nebo by měl vyjadřovat) i jejich oděv a chování, i když právě neslouží Posvátnou Liturgii. Platí to také o všech rozmanitých věcech, velkých i malých, které se používají k liturgickému slavení. Jedním z pokladů usus antiquior je velká sbírka různých požehnání a konsekrací předmětů určených k liturgickému užití, které uvádí Rituale Romanum a Pontificale Romanum. Jak dojemné je vidět obnovený zvyk, že kněz, jenž má být vysvěcen, přináší před vlastním svěcením biskupovi k posvěcení svůj kalich a paténu! Jak krásné je to vyjádření víry a lásky, když jsou nové předměty štědře věnovány ke službě Všemohoucímu Bohu a přineseny knězi, aby jim, dřív než se použijí, dal požehnání Církve!

Tyto malé a příliš často zapomínané obřady a zvyky nám výmluvně ukazují, že liturgie jako celek je něco ve své podstatě posvátného, něco odděleného od obyčejného, každodenního způsobu jednání. Skutečně nám připomínají, že v Posvátné Liturgii, jak učí druhý vatikánský koncil, je to Bůh, kdo jedná, ne my. (Cf. Sacrosanctum Concilium, 7, citováno výše.)

Je to On, kdo nám žehná Svou milostí a spásou v samém středu Posvátné Liturgie. Jak učí koncil: „každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista Kněze a Jeho Těla, Církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost Církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ (Sacrosanctum Concilium, 7)

A proto jedině tehdy, když celebrování odpovídá tomu, čím má být ve své podstatě, totiž „veřejnou bohopoctou“ a „činností vynikajícím způsobem posvátnou“ (Sacrosanctum Concilium, 7), může projevovat a podporovat adoraci Jediného a Trojjediného Boha, zářit velebností gest a znamení, vyjadřovat, že není pouhým lidským úkonem, ale „dílem Krista Kněze a Jeho Těla, Církve“ (SC, 7), vést člověka k pravému životu, který je od základů směřován k Bohu (ordo ad Deum). Primát Absolutního, Věčného se nachází jedině v pokorném uvědomění kněží i laiků, že liturgie není místo pro kreativitu či adaptaci, ale místem toho, co „už bylo dáno“, kde se vzájemně dotýkají minulost, přítomnost a budoucnost v okamžiku, který je ve skutečnosti mimo čas.

Před teofanií hořícího keře říká Hospodin Mojžíšovi: „Nepřibližuj se sem; zuj obuv s noh svých, neboť místo, na němž stojíš, jest půda svatá.“ (Ex 3,5). Tentýž příkaz platí tím spíše pro stálou teofanii Boha, který se stal člověkem pro naši spásu, jež se odehrává každý den po celém světě, kdekoli se celebruje Posvátná Liturgie věrně podle norem stanovených Církví.

Mezi ní a hořícím keřem je ale podstatný rozdíl: my k tomu, abychom se „přiblížili“, pozváni jsme; jsme pozváni, abychom hodovali na posvátné obětní hostině Těla a Krve Páně. Toto pozvání, které nemá obdoby, by však v nás nemělo vzbuzovat pocit přehnané důvěrnosti! K tomu, abychom se plodně účastnili životodárné Hostiny Beránkovy (srovnej Zj 19,9), který je pramenem života, je třeba hluboká pokora a bázeň Boží.

Toto pozvání by nás však mělo přivádět k velkodušnosti. Jako odpověď na toto pozvání na Hostinu Beránkovu jsme povoláni obětovat Bohu nic menšího než naše „prvotiny“ (srovnej Přísl 3,9), hmotné i duchovní. Všichni můžeme svými prostředky a talenty, které nám dal Bůh, přispět k materiální stránce liturgie. Nikdy však nezapomínejme na to, co učí horské kázání, že totiž musíme být napřed smířeni a Bohem osvobozeni od vší hořkosti, než přineseme svůj dar k oltáři (srovnej Mt 5,24). Všechny naše vnější oběti, včetně těch, které obětujeme vykonáváním liturgické služby, musí být vyjádřením našeho vnitřního vztahu k Pánu. Musí vycházet z pokory oné „oběti Bohu milé“, kterou je, jak zpívá žalmista, „srdce zkroušené a pokorné“ (srovnej Ž 50/51,19). Jinak upadneme v nebezpečí prázdného ritualismu, ba „liturgického materialismu“, farizejství. To, co dáváme Bohu v Posvátné Liturgii, co konáme ve veřejné službě Jeho Církvi, musí být zajisté to nejlepší možné, ale zejména to musí být v dokonalé harmonii s naším křesťanským životem a posláním, aby mohly být naše vnější liturgické úkony prodchnuty poctivostí, která je sama o sobě čímsi svatým, čímsi posvátným, která sama o sobě oslavuje slávu Boha živého a působícího ve Své Církvi v našich dnech.

NAŠE ODPOVĚĎ NA SETKÁNÍ S POSVÁTNÝM: TICHO A BÁZEŇ

V knize Zjevení čteme, že když Beránek otevřel sedmou a poslední pečeť svitku, „nastalo ticho v nebi as půl hodiny“ (Zj 8,1). Proč toto ticho, následující onen rozvrat vesmíru, ke kterému došlo po otevření šesté pečeti? Podle učenců je to ticho očekávání, očekávání Boží spravedlivé odplaty za mučedníky křesťanských dějin. Je to ticho bázně, adorace, tichá přítomnost Všemohoucího Boha, který je přítomen a za okamžik bude jednat.

Když se setkáváme s posvátným, když se setkáme s Bohem tváří v tvář, přirozeně ztichneme a padneme na kolena v adoraci. Klečíme v pokorné bázni a podřízenosti svému Stvořiteli. To je základní dispozice, s níž máme přistupovat k Posvátné Liturgii. Jsem-li tak plný sebe a hluku světa, že ve mně není žádné místo pro ticho, vládne-li v mém srdci lidská pýcha natolik, že mám bázeň jenom sám před sebou, pak je pro mě nemožné uctívat Všemohoucího Boha, slyšet Jeho Slovo a dopřát mu prostor, ve kterém by mohlo zakořenit v mém životě.

Jak říká Romano Guardini: „Pokud by se mě někdo zeptal, čím začíná liturgický život, odpověděl bych mu: tím, že se naučíme ztišit. Bez toho vše zůstává povrchní a marné.“ Ale co je to ticho? Ticho je klid vnitřního života, hlubina skrytého proudu, je to shromažďující přítomnost, otevřenost, přístupnost. Jedině ticho může vybudovat to, na čem stojí posvátné slavení, totiž liturgickou komunitu, a vytvořit prostor, ve kterém ponese toto slavení plody: Církev. Bez přehánění lze říci, že ticho je prvním úkonem posvátné služby.

Nyní se na to však podívejme z opačného hlediska: ticho v sobě zahrnuje těsný vztah ke slovnímu úkonu a ke Slovu Samému. Slovo nemá důležitost a sílu, která je mu vlastní, nevychází-li z ticha, ale platí to i naopak: aby ticho mohlo být plodné a mohlo získat svou tvořivou moc, musí být vyjádřeno mluveným slovem. I když velkou část liturgie tvoří slova Bohem vyřčená nebo k Bohu směřovaná, je vždy třeba cvičit se v tichu ve prospěch slova a umlčovat každý hluk v jakémkoli liturgickém slavení. Hluk zabíjí liturgii, zabíjí modlitbu, odtrhává nás a vyhání nás od Boha, který nemluví ve vichru ani v zemětřesení, jehož síla vyvrací hory a láme skály, ale spíše hlasem jemným a tichým (srov. 3 Král 19,12) Důležitost ticha v posvátném slavení nelze podcenit, ať při přípravě k ní, nebo v jejím průběhu. Ticho odhaluje vnitřní zdroj, ze kterého se rodí slovo, které se stává modlitbou, chvála a tichá adorace.

Ticho je klíč: ticho je skutečná pokora před mým Stvořitelem a Vykupitelem, která vyhání falešnou pýchu a uzavírá se před halasem světa. Požadavky mého povolání ode mne mohou vyžadovat mnoho aktivity a mohou i znamenat, že jsem den co den obklopen hlukem světa. Dary, které mi dává Všemohoucí Bůh, mohou znamenat i to, že přijímám spravedlivou chválu za to, co jsem schopen vykonat v Jeho službě. Ale i za těchto okolností je možné zachovat si ticho pravé pokory před Hospodinem. A tento přístup je ve skutečnosti naprosto nezbytný, chci-li uctívat Jeho a ne sám sebe, nebo dokonce vůbec nikoho.

Naše liturgické obřady jakožto církevní uskutečnění a slavení nejposvátnějších skutečností, s nimiž se v tomto životě setkáme, musí být samy o sobě prostoupeny tichem a bázní Boží. Jde spíše o to, aby měly vnitřní strukturu posvátného, transcendentního, než o to, aby do nich byly vkládány stanovené chvíle ticha, které mohou být někdy i umělé. Mohu se ztišit srdcem, myslí i tělem a přesto být v Posvátné Liturgii uchvácen bázní Boží, pokud je slavena s onou obřadnou mnohovýznamovostí, která to tak usnadňuje. Slavná Mše svatá v usus antiquior se svým bohatým a mnohovrstevnatým obsahem a mnoha různými body propojení, které nám Kristovo konání nabízí a které nám umožňuje dosáhnout tohoto ticha srdce, mysli i těla, je toho skvělým příkladem. Je to zajisté poklad, kterým lze obohatit některá horizontálnější a hlučnější slavení usus recentior.

I služebníci liturgie musí přistupovat k obřadům, které celebrují, v duchu bázně, úcty a ticha. Musíme se pokořit a ukázat hlubokou úctu k Posvátné Liturgii, kterou nám Církev dává. Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že mimo právoplatné autority „nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit“ (Sacrosanctum Concilium, 22 §3). Není na nás přepisovat liturgické knihy z naší vlastní pýchy nebo z pýchy jiných, kteří si myslí, že to umí lépe než Církev.

Toto pokušení se bohužel vyskytuje jak mezi těmi, kteří užívají staré liturgické knihy, tak mezi těmi, kteří užívají nové. Neautorizované liturgické praktiky jsou disharmonickými tóny v symfonii církevních obřadů a vytvářejí hluk, který ruší duše. Není to tvořivost, a není ani pastorační. Ne – to, co se žádá od každého z nás, pokud jde o obřady Církve, je věrnost, která má základ v pokoře, bázni a tichu srdce, mysli a duše. Ať v našich duších nezakoření hřích liturgické pýchy!

Když byl prorok Eliáš povolán, aby se setkal s Hospodinem na hoře Horeb, objevil se „vítr veliký a silný, podvracující hory a rozrážející skály před Hospodinem; ale není v tom větru Hospodin. A po větru zemětřesení; ale není v tom zemětřesení Hospodin. A po zemětřesení oheň; ale není v tom ohni Hospodin. A po ohni šelest tichého větérku.“ (3 Král 19,11-12). A v tomto tichém, nepatrném hlasu se Eliáš setkal s Hospodinem. Bratři a sestry, je třeba, abychom naslouchali tomuto nepatrnému hlasu, který k nám mluví tiše, klidně a s láskou v Posvátné Liturgii Církve, abychom mu naslouchali s takovou pokorou, tichostí a bázní Boží, která nám umožní jej slyšet a žít stále plodněji z Jeho Slova.

TICHO SRDCE, MYSLI A DUŠE: KLÍČ K ÚČASTI NA LITURGII

Ticho srdce, mysli a duše: není právě to klíčem k tomu, po čem tak toužilo liturgické hnutí 20. století i otcové druhého vatikánského koncilu, totiž plné, uvědomělé a aktivní účasti na posvátné liturgii? (Cf. Sacrosanctum Concilium, 14) Jak se mohu posvátných mystérií skutečně a plodně účastnit, jsou-li mé srdce, má mysl a má duše zahrazeny překážkami hříchu, zastřeny rozruchem tohoto světa a obtíženy tím, co není od Boha?

Každý z nás potřebuje vnitřní prostor, ve kterém by mohl přivítat Pána, jenž působí v obřadech Své svaté Církve. V moderním světě to z naší strany vyžaduje větší úsilí. V první řadě musím svou duši očistit, nebo spíš dovolit Všemohoucímu Bohu, aby ji očistil, skrze časté, úplné a zcela pokorné slavení svátosti pokání. Nemohu doufat, že budu vážit z hlubiny „prvního a nezbytného zdroje, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha“ (Sacrosanctum Concilium, 14), když mi v srdci vládne hřích.

Zadruhé musím – nějak – odložit, i když to lze jen dočasně, svět a jeho stálé nároky. Nemohu se plně a plodně účastnit Posvátné Liturgie, směřuje-li má pozornost jinam. Všichni využíváme výhod moderní technologie, ale mnoho, snad příliš mnoho technologických zařízení, která využíváme, nás může uvěznit v neustávajícím proudu komunikace a vyžadovat okamžité odpovědi. Musíme je proto opustit, chceme-li slavit liturgii náležitě. Je snad velmi praktické a pohodlné modlit se breviář na mobilním telefonu, tabletu nebo na jiném elektronickém zařízení, ale není to důstojné: ruší to posvátnost modlitby. Tyto přístroje nejsou zasvěcené a vyhrazené Bohu, užíváme je pro Boha i pro profánní věci! Elektronická zařízení je třeba vypnout, nebo ještě lépe nechat doma, když přicházíme uctívat Boha. Už dříve jsem mluvil o nepřijatelnosti fotografování při Posvátné Liturgii a zejména o pohoršení, které je dáno, když je provádí klérus oblečený v liturgickém rouchu. Nemůžeme se soustředit na Boha, když se zabýváme něčím jiným. Nemůžeme slyšet Boha, který k nám hovoří, když se současně zabýváme komunikací s někým jiným nebo fotografováním.

Nemůžeme ani naslouchat hlasu Božímu, ani se na to řádně připravit, jsou-li naši bratři a sestry v kostele sami neklidní, zaměstnaní, hluční. Proto je tak důležité, aby bylo v našich kostelích ticho před liturgickým slavením, při něm i po něm. Jak můžeme doufat ve vnitřní soustředění na Boha, když v našich kostelích prožíváme stále víc rozrušení a hluku? Tím nechci v žádném případě vylučovat vhodnou varhanní nebo jinou hudbu, která může být naopak pomůckou tiché modlitby a kontemplace a která může „překřičet“ náhodný hluk přicházejících lidí a podobně, myslím si ale, že je třeba, abychom se snažili o to, aby naše kostely, a to ani sakristie, ani svatostánek, nebyly místem tlachání, spěšné přípravy na poslední chvíli nebo prostě společenského styku. Socializovat se můžeme a máme jinde.  Modlitbou naplněné ticho chrámu či sakristie by samo o sobě mělo být školou participatio actuosa, mělo by vtáhnout všechny, kdo přicházejí, do ticha srdce, mysli a duše, která je zcela nezbytná, máme-li přijmout vše, co nám Všemohoucí Bůh chce dát skrze Posvátnou Liturgii. Jestliže je nějaký rozhovor skutečně nutný, měl by být naplněn bázní a úctou k tomu, kde jsme a k čemu se připravujeme.

Když se připravuji přistoupit k oltáři Božímu, ještě než k němu vyjdu, musím odložit všechny své starosti, jakkoli těžké a světské se mohou zdát. To je v první řadě úkon víry v Boží moc a milost. Může se stát, že jsem svými světskými povinnostmi úplně vyčerpaný a rozptýlený. Může se stát, že mám vážné starosti o sebe nebo o někoho jiného. Třeba hluboce trpím pokušením nebo pochybnostmi, jsem zraněn zlem či nespravedlností, jejíž obětí jsem já nebo někdo z mých bratří a sester ve víře. Bezpochyby musím nadále nést tato břemena – to je důležitou součástí mého křesťanského povolání. Ale když přistupuji k Posvátné Liturgii, musím je ve víře odložit u paty kříže a nechat je tam. Bůh ví, jaká břemena nesu. Uvědomuje si lépe, než já sám, jak jsou těžká. A v tichu duše, které vzniká složením mých břemen k Jeho nohám, mi chce věnovat Svou lásku ke mně skrze obřady, k nimž se připravuji. Chce mě obnovit, znovu stvořit tak, abych mohl plnit nároky svého povolání s novou silou a evangelním nasazením.

Plná, uvědomělá a aktivní účast na Posvátné Liturgii je podmíněna naší schopností účasti, naší vnímavostí a ochotou přijmout to, co nám Všemohoucí Bůh chce dát. Naše vnímavost závisí na naší poddajnosti, na tichu našeho srdce, mysli a duše. To, aby každý z nás dosáhl tohoto cíle v místech, kde se obřady Církve slaví, vyžaduje snahu a disciplínu jak z naší strany, tak ze strany pastýřů a rektorů kostelů. Pokud tomu nevěnujeme určité úsilí, přijde touha koncilu po plodné participatio actuosa vniveč. Ale ztišíme-li se, naladí-li se pokorně naše srdce, mysli i duše na dílo Boží, kterým je Posvátná Liturgie, budeme radovat z intimního setkání s Ním, které nutně musí nést plody v našem křesťanském životě a našem poslání ve světě.

NĚKOLIK MYŠLENEK K DESÁTÉMU VÝROČÍ SUMMORUM PONTIFICUM

Na závěr bych se chtěl u příležitosti dnešního desátého výročí platnosti motu proprio Summorum Pontificum zamyslet nad několika specifickými body.

Předpisy upravující využívání usus antiquior římského ritu, jak je formuloval papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum, prohlašují, že stará forma Mše svaté nebyla nikdy „zrušena“. V listě biskupům k vydání téhož dokumentu se říká:

„V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě církve, a dá-li se mu správné místo.“

Jeho hlavní motivací je „dosáhnout interního smíření v lůně Církve“ (Benedikt XVI., list k vydání Summorum Pontificum, 7. července 2007).

To, že Summorum Pontificum volně zpřístupnilo starší rity Mše svaté a svátostí všem Kristovým věřícím, kteří o ně požádají, laikům, kléru i řeholníkům, zajisté mělo za cíl ukončit pohoršení a rozdělení Těla Kristova, které vzniklo kvůli liturgické reformě následující po koncilu, a také v tomto směru vykonalo mnoho. Jak víme, k dosažení tohoto smíření, po kterém papež Benedikt XVI. tolik toužil, zbývá ještě mnoho práce, papež František v ní pokračuje a my se musíme modlit a usilovat o dosažení tohoto smíření pro dobro duší, pro dobro církve a pro to, aby naše křesťanské svědectví a poslání v tomto světě mohlo stále sílit.

Papež Benedikt XVI. v listě biskupům k vydání Summorum Pontificum upozornil na další fenomén: „…také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie“. To se po celém světě stále více potvrzuje. Je to fenomén, který je pro některé z mé vlastní generace velmi obtížně pochopitelný. Ale znám a mohu osobně dosvědčit upřímnost a oddanost těchto mladých mužů a žen, kněží i laiků. Raduji se z četných a dobrých povolání ke kněžství a zasvěcenému životu, která vycházejí z komunit celebrujících v usus antiquior.

Těm, kteří jsou stále na pochybách, chci říci: navštivte tyto komunity, seznamte se s nimi, hlavně s jejich mladými. Otevřete svá srdce a mysli víře těchto našich mladých bratří a sester a dobru, které konají. Nejsou ani nostalgičtí, ani zahořklí, ani zatížení církevními spory posledních desetiletí; jsou plní radosti z toho, že žijí život Kristův uprostřed obtíží moderního světa. Těm, kdo tuto skutečnost stále shledávají obtížnou, bych chtěl připomenout radu Gamaliela, „učitele zákona u všeho lidu váženého“, ve veleradě, když byli apoštolové pronásledováni: „…nechte je, neboť je-li z lidí záměr ten nebo toto dílo, rozpadne se, je-li však z Boha, nebudete moci jej zrušiti; – abyste snad nebyli shledáni jako odbojní Bohu.“ (Sk 5,38-39)

Chtěl bych připojit výzvu k pastýřům duší a zejména k mým bratřím biskupům: tito lidé a tyto komunity velmi potřebují naši otcovskou péči. Nesmíme dovolit našim osobním preferencím nebo minulým nedorozuměním, aby od nás oddalovaly ty, kterým záleží na starých liturgických ritech. My, kněží a biskupové, jsme povoláni k tomu, abychom byli služebníky a nástroji smíření a společenství s Církví všech Kristových věřících, včetně těch, kteří touží celebrovat podle staré formy římského ritu. Milí bratři kněží, milí bratři v episkopátu, prosím vás pokorně a v naší společné víře slovy papeže Benedikta XVI.: „Otevřme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor.“ (List Benedikta XVI. biskupům k vydání Summorum Pontificum, 7. červenec 2007).

Usus antiquior by měl být vnímán jako normální součást života Církve v jednadvacátém století. Statisticky pravděpodobně zůstane menšinovou součástí života Církve, jak papež Benedikt XVI. předvídal, ale kvůli tomu není nijak méně důležitý nebo druhořadý. Mezi novějšími a staršími formami jediného římského ritu by se nemělo soutěžit: oba jsou přirozené prvky života Církve v naší době. Kristus nás volá k jednotě, ne k rozdělení! Jsme bratři a sestry téže víry, bez ohledu na to, v jaké formě římského ritu celebrujeme!

Ale mezi těmito dvěma formami je vzájemně obohacující vztah. Problém věrného uplatnění liturgické reformy, jak si ji přáli koncilní otcové, o kterém jsem loni mluvil v Londýně, přetrvává. Někdy se té otázce říká „reforma reformy“, i když tento výraz některé lidi děsí. I když uznávám, že je třeba se podrobně zabývat otázkami pod povrchem, dávám přednost pojmu „pozitivní obohacení“: pozitivní elementy starších ritů mohou obohatit nový, a naopak.

Zvyklosti, které by mohly obohatit moderní ritus, jsou například tiché modlitby ofertoria a římského kánonu. Ve světě, který je plný samých slov, je třeba ticho, i v liturgii. Obřadné ticho v těchto částech Mše ve starších ritech je plodné: lidský duch je schopen povznášet se k nebi, protože je tu prostor, který mu to umožní. Kázeň verbálního a rituálního „ticha“, kterou je ritus podle usus antiquior prodchnut a který umožňuje, aby byl Pán slyšen jasněji, je poklad, který by měl být sdílen a oceněn také v našem způsobu celebrování usus recentior. Na druhou stranu také může staršímu misálu prospět přidání feriálních Mší svatých v době adventní nebo rozšíření lekcionáře ve feriální dny, ne proto, aby se zaváděním nového do starého „vyrovnalo skóre“, ale jako skutečné obohacení a organický vývoj ritu ke slávě Všemohoucího Boha a pro dobro duší.

Uvědomuji si, že tyto záležitosti jsou velmi citlivé a že nesmíme způsobovat další pastorační škody tím, že budeme dělat v liturgii změny bez předchozího pečlivého studia a řádné přípravy a formace. Předkládám je jen jako možnosti k úvaze, diskutovat lze o mnoha dalších.

V červenci jsem mluvil o možném budoucím smíření mezi dvěma formami římského ritu. Někteří interpretovali toto vyjádření osobního názoru jako ohlášení programu, který by v budoucnu směřoval k zavedení jakéhosi hybridního ritu, kompromisu, s nímž by nebyl spokojený nikdo a který by plíživě zrušil usus antiquior takový, jaký je. Nic takového jsem neměl v úmyslu. Jde mi o to, abych povzbudil další promýšlení a studium těchto otázek v míru a klidu a v duchu modlitbou naplněného rozlišování. Obě formy římského ritu, které se dnes užívají, lze zlepšit, a obě formy k tomu mohou náležitým způsobem přispět. Ať se dá přednost pojmu „reforma reformy“, „pozitivní obohacení“ nebo „liturgické smíření“, skutečnost pod povrchem zůstává a je třeba k ní přistupovat pokojně a v duchu lásky. Nikdo by se však neměl obávat, že bude něco ztraceno, jak zdůraznil papež Benedikt XVI. v listu biskupům k vydání Summorum Pontificum: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Dovolte mi také, abych velmi jasně vyjádřil jinou věc: když jako prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti o liturgickém obohacení, nechci tím obhajovat a tím méně schvalovat to, že si někdo ze starých i nových liturgických knih vybírá jednotlivé prvky podle libosti jako z jídelního lístku. To v žádném případě! Musíme mít všichni velkou trpělivost, zatímco Církev zvažuje, co je pro budoucí vývoj nejlepší, a musíme vyčkat na rozhodnutí autority. Jak jsem řekl výše, my nemáme právo tato rozhodnutí vykonat nebo o své újmě jednat a měnit obsah liturgických knih.

Chtěl bych také věnovat otcovské slovo všem, kterým záleží na staré formě římského ritu. Někteří lidé, a jejich mnoho, vás označují jako „tradicionalisty“. Někdy se dokonce vy sami označujete jako „tradiční katolíci“ nebo si dáváte nějaký podobný přívlastek. Prosím, už to nedělejte. Nepatříte do žádné krabice ve skříni ani do kabinetu kuriozit. Nejste tradicionalisté: jste katolíci římského ritu, jako jsem já i Svatý otec. Váš liturgický život ani duchovní praxe, které jsou totožné s liturgickým životem a duchovní praxí bezpočtu svatých, z vás nedělá druhořadé ani nijak zvláštní členy katolické Církve. Jako každý pokřtěný člověk jste povoláni Bohem, abyste zaujali své plnoprávné místo v životě a poslání Církve v dnešním světě, ne k tomu, abyste byli uzavřeni do ghetta, ve kterém vládne defenzivnost a zahleděnost do sebe, které dusí křesťanské svědectví a poselství světu, které jste i vy povoláni vydávat – nebo, co je ještě horší, abyste se do tohoto ghetta sami stahovali.

Pokud desetileté výročí platnosti Summorum Pontificum něco znamená, znamená toto. Pokud jste ještě neopustili okovy „tradicionalistického ghetta“, prosím, udělejte to dnes. Všemohoucí Bůh vás volá, abyste to udělali. Nikdo vás neokrade o usus antiquior římského ritu. Ale mnoho lidí bude mít v tomto životě i v budoucím prospěch z vašeho věrného křesťanského svědectví, které má tolik co nabídnout, vzhledem k tomu, jak hlubokou formaci ve víře vám daly starobylé rity a s nimi spojené duchovní a doktrinální prostředí. Jak říká Pán Sám v horském kázání: „Aniž rozsvěcují svíci a kladou ji pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem, kteří jsou v domě.“ (Mt 5,15). To, mí drazí přátelé, je vaše skutečné povolání. To je poslání, k němuž vás Boží Prozřetelnost povolala tím, že v pravý čas dala vzniknout motu proprio Summorum Pontificum.

ZÁVĚR

„Zapomínání na Boha je nejbezprostřednější nebezpečí naší doby,“ napsal kardinál Ratzinger. Bratři a sestry, když oslavujeme desáté výročí Summorum Pontificum a vzdáváme díky za svobodu a nový život, které vneslo do liturgie a poslání Církve v uplynulém desetiletí, nepochybujme o tom, že opravdu žijeme v bezbožné době.

„Jakoby proti tomu by měla být liturgie znamením Boží přítomnosti,“ pokračuje kardinál. Není pochyb o tom, že ona hmatatelná posvátnost usus antiquior římského ritu k tomuto účelu v dnešní době slouží velmi vhodně, zejména ve své zpívané a slavné podobě. Mimoto slouží její ukázněná tichá posvátnost k tomu, aby nám připomínala, že v každém liturgickém slavení jakékoli formy „je třeba mít v první řadě a především na paměti primát Boha“.

Dnes, když slavíme překrásný svátek Povýšení Svatého Kříže, a zítra, až budeme tiše klečet u paty Kříže s Pannou Marií Bolestnou, prosme Pána, který s obětující se láskou k nám vystoupil na Kříž, aby se Jeho Církev mohla radovat z hluboké a skutečné obnovy svého liturgického života a aby mohla vycházet z tohoto posvátného setkání do světa s obnovenou silou hlásat dobrou zprávu, že hřích a smrt byly poraženy naším Pánem Ježíšem Kristem, jehož oběť na kříži nám získala odpuštění našich hříchů a naději na věčný život.

Děkuji vám za vaši laskavou pozornost. Žehnám každému z vás a vašim různým apoštolátům a pokorně vás prosím za modlitby vás i vašich komunit za mě a za mou službu.
© Robert kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti

Pozn. překl.: Citáty z Písma svatého jsou uvedeny v překladu Jana Hejčla (SZ) a Jana Ladislava Sýkory (NZ). Citáty z církevních dokumentů a papežských promluv jsou podle možností uvedeny v oficiálních překladech nebo v překladech české sekce Rádia Vatikán. Citáty z děl kardinála Ratzingera jsou přeloženy nově.

Arcibiskup Pozzo o Summorum Pontificum: Naděje pro budoucnost Církve (konference Summorum Pontificum 2017)

Una Voce ČR se zúčastnila s cílem podpořit sloužení tradiční liturgie konference Summorum Pontificum 2017. Aby i čeští čtenáři měli k dispozici příspěvky, které na konferenci zazněly, provedl se český překlad přednášky arcibiskupa Guida Pozza, která je k dispozici na stránkách New Liturgical Movement ( Archbishop Pozzo on Summorum Pontificum: Hope for the Future of the Church)

Arcibiskup Pozzo o Summorum Pontificum: Naděje pro budoucnost Církve

Jsme velice vděčni arcibiskupu Guidu Pozzovi, sekretáři Papežské komise Ecclesia Dei, že sdílel  našimi čtenáři přednášku, kterou proslovil minulý týden na páté konferenci k Summorum Pontificum v Římě. V první části Jeho Excelence hodnotí to, čeho bylo dosaženo v uplynulých deseti letech od doby, kdy toto motu proprio nabylo právní moci, ve druhé se zabývá budoucími perspektivami. Chtěl bych vás v souvislosti s některými nedávnými nešťastnými polemickými výroky proti tradiční liturgii upozornit zejména na tato slova: „Obnovení starobylé gregoriánské liturgie tedy není krokem zpět, naopak směřuje k budoucnosti Církve, která nikdy nemůže budovat sebe samu tím, že bude ničit nebo skrývat duchovní, liturgické a doktrinální bohatství minulosti… Celebrování starého ritu znamená vzhlížet s nadějí k budoucnosti Církve…“

Gregory Dipippo

Veřejné mínění vnímalo toto motu proprio jako ústupek takzvaným tradicionalistickým skupinám, zejména jako prostředek, jak se sblížit s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. a překonat spory s ním. Samozřejmě nelze popřít, že tento motiv byl v centru pozornosti, protože z rozepří v Církvi nemůže mít žádný katolík radost. Bylo by nicméně příliš zjednodušující a zcela nedostatečné vnímat tento motiv jako jediný. V listě, který motu proprio doprovázel, Benedikt XVI. znovu potvrdil, že druhý vatikánský koncil nezrušil staré liturgické knihy, ale přál si jejich revizi, nikoli přerušení nebo zánik předcházející tradice. Motu proprio tedy nemá za cíl liturgickou uniformitu, ale smíření uvnitř Církve. Jeho cílem je, aby obě formy, řádná a mimořádná, žily vedle sebe a respektovaly své zvláštní charakteristiky, protože v dějinách liturgie vždy existovala rozmanitost ritů i variant v rámci ritu římského.

Z tohoto hlediska můžeme pokojně prohlásit, že naše hodnocení tohoto desetiletí je převážně pozitivní: uznání tohoto faktu v mnoha diecézích vzrůstá a vzájemná nedůvěra se postupně snižuje, i když pomalu a ne bez jistých počátečních obtíží. Zejména ve Francii a ve Spojených státech, kde jsou Mše svaté celebrovány v mimořádné formě častěji, lze výsledek pokládat za plodný a povzbudivý, i díky apoštolské práci institutů pod jurisdikcí Papežské komise Ecclesia Dei. Zejména ve Francii je ve velmi mnoha diecézích alespoň jedno místo, kde je Mše celebrována podle usus antiquior. Příjemným překvapením byl zájem o starobylou liturgii na Dálném východě a ve východní Evropě. I v Itálii bylo její přijetí poměrně dobré, i když v některých regionech lepší než jinde. Některé statistické údaje, které porovnávají situaci před deseti lety a dnes, mohou být zajímavé.

Ve Francii se v roce 2007 celebrovalo 104 nedělních Mší svatých ve starém ritu, dnes 221 (více než dvojnásobek). Počítáme-li i Mše Kněžského bratrstva sv. Pia X., je to dokonce 430.

V Německu se v roce 2007 celebrovalo 35 nedělních Mší, dnes 54; pokud počítáme Mše, které se celebrují jednou měsíčně, a ty, které se celebrují ve všední dny, je to 153.

Ve Velké Británii se v roce 2007 celebrovalo 28 nedělních Mší svatých, v roce 2017 čtyřicet.

V Itálii bylo v roce 2007 třicet a v roce 2017 padesát šest nedělních; pokud počítáme i Mše celebrované měsíčně a Mše celebrované ve všední dny, 107.
Ve Spojených státech jich bylo v roce 2007 dvě stě třicet, dnes 480, v to nepočítáme Mše Kněžského bratrstva sv. Pia X.

V Polsku jich bylo jen pět, v roce 2017 čtyřicet.

I když jsou tyto statistiky povzbudivé, neznamená to, že byly všechny problémy vyřešeny. Přetrvávají problémy praktické povahy, například nedostatek dostupných a vhodných kněží, kteří by mohli celebrovat Mši svatou podle Vetus Ordo. To často místním ordinářům brání uspokojit požadavek nějaké stabilně existující skupiny věřících. Existují také problémy spojené s ideologickými předsudky a další problémy pastoračního charakteru. Někteří biskupové si stěžují, že jednotlivé skupinky věřících v rámci stabilně existující skupiny nejsou vždy řádně integrovány do pastoračního života místní církve, což vede k riziku určité izolace. Tato izolace však není způsobena užíváním mimořádné formy, ale jinými faktory, které musí místní Církev podrobně prozkoumat. Pochopitelně je povinností ordináře zajistit harmonii a aktivní účast na životě diecéze ve shodě s všeobecnými církevními zákony. Kněz, který je biskupem pověřen k celebrování podle usus antiquior, má v podporování této harmonie a aktivní účasti věřících, kteří jsou členy stabilní skupiny účastnící se mimořádné formy římského ritu, důležitou roli.

Z kvalitativního hlediska pokládám za velmi důležité vzít v úvahu myšlenkové a duchovní postoje většiny věřících, kteří se účastní starobylé liturgie. Není to postoj lidí orientovaných na minulost, ale vyjádření jejich vůle a touhy zakotvit svého ducha v něčem trvalém, v pokladu milosti zachovaném v liturgickém dědictví tradice. Právě proto, že toto dědictví je trvalé, i ve své liturgické formě, je stále současné. Jak napsal papež Benedikt XVI. v listě, kterým své motu proprio doprovodil: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Fakt, že Vetus Ordo se účastní i mnoho mladých věřících a věřících z mladých rodin, ukazuje, že jejich volbu nemotivuje „nostalgie“ po minulosti. Z tohoto hlediska je velmi slibné, že zejména mladí kněží jsou často otevřenější celebrování starého ritu. Je jasné, že k jejich přípravě musí dojít už během jejich seminárních studií. Z tohoto hlediska musíme upozornit na průtahy a nedbalost ze strany mnoha seminářů v zajištění toho, aby se ti seminaristé, kteří o to mají zájem, mohli mimořádnou formu liturgie naučit, což se samozřejmě týká i míst, kde existuje pastorační potřeba celebrovat ve starobylém římském ritu.

Musíme také zmínit stálý vzrůst počtu kněžských povolání v institutech pod jurisdikcí Papežské komise Ecclesia Dei, zejména v Kněžském bratrstvu sv. Petra, v Institutu Krista Krále a v Institutu Dobrého pastýře.

Má-li být hodnocení úplné, ale ne povrchní ani polemické, nemůžeme ignorovat fakt, že na některých místech a v určitých případech existují stále obtíže v uplatnění a přijetí nauky a norem motu proprio a následné instrukce Papežské komise Ecclesia Dei Universae Ecclesaie. To by nás jistě nemělo překvapovat, protože tyto obtíže jsou součástí širšího kontextu a týkají se spíše obecného porozumění druhému vatikánskému koncilu, rozšířeného při recepci a uplatňování koncilní nauky a jisté její interpretace. Toto obecné porozumění chápe koncil jako přerušení a diskontinuitu Tradice a integrity a plnosti katolické víry, jak je stále předávána Magisteriem Církve. Musíme si však uvědomovat, že v letech po publikaci motu proprio bylo mnoho obtíží překonáno a že biskupové i kněží jsou obecně velmi příznivě nakloněni těm, kteří dávají přednost mimořádné formě římského ritu. Často ale není ordinář schopen vyhovět žádosti věřících o celebrování staré liturgie, protože, jak jsem zmínil, není dostatek kněží, kteří by byli nejen ochotní, ale i vhodní, tedy opravdu schopní celebrovat posvátný ritus v mimořádné formě.

Na závěr tohoto stručného zhodnocení: domnívám se, že od doby, co Summorum Pontificum vešlo v platnost, znovu nalezlo toto dědictví Církve mnoho lidí, zejména mladých kněží i laiků. Toto dědictví je poklad, který musíme střežit a předávat dál v celé jeho kráse a svatosti, bez ideologického zasahování z jakékoli strany. To bude jistě ku prospěchu všech, i těch, kteří se účastní řádné formy liturgie.

Abychom upřímně a důkladně zvážili budoucí možnosti, myslím, že je třeba obrátit se k základnímu aspektu Summorum Pontificum, totiž k touze odstranit předěl, nejen liturgický, ale eklesiologický, mezi starým a novým. Věřím, že místo aby se starý ritus stavěl proti novému, může starý ritus svým dědictvím víry a svatosti, velmi obohatit nový; nový naopak může představovat spravedlivou touhu po teologickém a liturgickém vývoji v kontinuitě a věrnosti tradici.

Právě proto, že liturgická reforma, jak si ji přál Pavel VI., měla za cíl realizovat tento vývoj v kontinuitě s tradicí, můžeme a musíme se ptát sebe samých: co je příčinou onoho zatmění posvátného, které postihlo liturgii Církve po reformě a vyhnalo mnoho katolíků, aby hledali jinde, mimo Církev, odpovědi na nepotlačitelnou lidskou touhu po Bohu a tajemství? Ještě významnější než kdy dřív jsou dnes slova Benedikta XVI. v listě biskupům při vyhlášení motu proprio, kde říká: „Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji, než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu.“

Vidíme tedy, že diskuse o budoucích perspektivách starobylé formy římského ritu není principiálně o kvantitě (vzrůst počtu Mší svatých celebrovaných touto formou, počtu stabilních skupin věřících, které ji požadují atd.). Je to diskuse o kvalitě a podstatě, to znamená o osudu obrození života víry a liturgického života církve.

A to je právě klíčový bod sporů o novou a reformovanou liturgii. Hlavní přínos znovuustanovení Vetus Ordo je třeba vidět v tom, že je protijedem proti svévolné liturgické kreativitě, v jejímž důsledku mizí mystérium, proti znepokojivým sklonům minimalizovat obětní povahu Eucharistie, zejména jménem falešné ideje lepší pochopitelnosti a přístupnosti Svátosti.

Na druhou stranu je právě tak důležité zajistit, aby starobylá liturgie nebyla vnímána jako rozrušující prvek nebo jako hrozba pro jednotu Církve, ale spíše jako dar ve službě budování těla Kristova. Toto vzácné dědictví liturgické tradice tedy nesmí uvíznout v minulosti, ale musí být zpřístupněno i přítomnosti a budoucnosti, jinak bude ohrožena kontinuita Církve napříč dobami a generacemi. Tím pochopitelně není vyloučeno, že v budoucnu dojde ke sblížení obou forem v jediné. To však musí být výsledek procesu růstu v nitru Církve, nikoli byrokratický či formální krok shora. Současná perspektiva je taková, že v tomto období by se měly obě formy, řádná a mimořádná, vzájemně obohacovat.

Jak bylo několikrát autoritativně prohlášeno, nejde o konflikt mezi Summorum Pontificum a koncilními reformami, ale spíše o propagaci a zachování totožnosti, tak, aby mohly být právě koncilní reformy vykonány, pochopeny a mohly přinést plody ve shodě s církevní tradicí. Toto pojetí, které se dnes často vyskytuje, jakoby předkoncilní a pokoncilní svět byly proti sobě stojící alternativy, je zcela falešné a musí být odmítnuto. Podle tohoto pojetí byl za liturgii před liturgickou reformou zodpovědný kněz, ale od druhého vatikánského koncilu je to shromážděné společenství. Společenství je tudíž skutečným subjektem liturgie a určuje, co se v ní má dít. Pravdou však je, že ve staré liturgii nemá kněz nikdy právo rozhodnout sám za sebe, co se má dít. To nestanovuje vůle klerika, ale je to před něj předloženo jako posvátný ritus, objektivní forma společné modlitby Církve. Polemika „kněz versus společenství“ je nesmyslná, ničí autentické chápání liturgie a vytváří propast mezi předkoncilním a pokoncilním, která přerušuje veliké pouto živého příběhu Víry.

Katechismus katolické církve (1096) naproti tomu představuje to, co je trvale platné a co zachovává tradice. Liturgie znamená „služba lidu ve prospěch lidu“. „Služba lidu“ předpokládá, že lid nevzniká „zdola“, ale velikonočním dílem Ježíše Krista, je tedy založen na působení někoho jiného, totiž Syna Božího. Lid Boží neexistuje tak, jako existují Francouzi, Italové, Španělé a tak dále. Stále se obnovuje mocí Božího Syna Vtěleného, Zemřelého a Zmrtvýchvstalého, na základě faktu, že to On nás pozvedá ke společenství s Bohem, kterého bychom my sami nikdy nedokázali dosáhnout. V křesťanské tradici pojem „liturgie“ znamená, že lid Boží má účast na díle Božím.

Katechismus cituje koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium, podle níž je každý liturgický úkon úkonem Krista, který je Veleknězem, a Jeho Těla, totiž Církve. To vyjadřuje tuto otázku v celé její hloubce. Liturgie předpokládá otevřená nebesa: nejsou-li nebesa otevřená, je liturgie připravena o svou podstatu, redukována na záležitost rolí, na pokus komunity o sebepotvrzení, ve kterém už to božské nemá místo. Fakt rozhodujícího významu, který je třeba zdůraznit proti tomu, co papež František nazývá nebezpečím odkazování křesťanů na sebe samé, je to, že liturgie je buď dílem Božím, nebo není vůbec. Primát Boha a Jeho působení vychází z všeobecné otevřenosti, jež se nachází v každé liturgii, a tu nelze pochopit jen jako fenomenologickou záležitost nebo jako odkazování komunity na sebe samu, ale jen v christologických a teologických kategoriích Lidu Božího a Těla Kristova.

Jedině v této souvislosti lze pochopit vzájemný vztah mezi knězem a komunitou věřících. Kněz koná a hovoří v liturgii sám za sebe, ale nemůže za sebe nic říci ani nic vykonat: jedná in persona Christi. Není nějakým delegátem společenství, spíše ve své svátostné reprezentaci Krista jako hlavy Církve vyjadřuje primát Krista, který je nejzákladnějším předpokladem každé katolické liturgie. Právě proto, že kněz reprezentuje primát Kristův, umožňuje celému shromáždění věřících vyjít ze sebe směrem k nebi a směřovat k Tomu, který překonává každou pozemskou překážku.

Benedikt XVI., když byl ještě kardinálem, napsal: „Církev stojí a padá s Liturgií. Kde přestává adorace Boží Trojice, kde se víra už neobjevuje v liturgii Církve ve své plnosti, kde člověka dusí jeho vlastní slova, myšlenky a úmysly, víra ztrácí místo, kde se vyjadřuje a kde přebývá. Z tohoto důvodu je pravé slavení Posvátné Liturgie středem každé obnovy Církve.“

Liturgie starého ritu nám svým tichem, svými opakovanými pokleknutími, svou uctivostí připomíná nekonečnou vzdálenost, která odděluje nebe od země, připomíná nám, že náš horizont není ten pozemský, ale ten nebeský, že nic by nebylo možné bez oběti Kristovy, že nadpřirozený život je mystérium. Nejde ale o žádné soutěžení mezi starým a reformovaným misálem. Jde spíše o to, abychom pochopili, jak obnovená svoboda celebrování podle starých liturgických knih vytváří novou bariéru proti postupujícímu sekularismu a proti sociologickému chápání, které nadměrně zdůrazňuje společenství a skrývá realitu celého Krista, hlavy i těla. Můžeme proto říci, že starobylý římský ritus je radikální odpovědí na problém sekularizace a „laicismu“, na protikřesťanský, sociologický humanismus naší doby. Zajisté to není jediný možný ritus, ale věrně vyjadřuje eklesiologii katolické Církve, která je dogmaticky jediná, může však být vyjádřena různými rity nebo formami téhož ritu.

Obnovení starobylé gregoriánské liturgie tedy není krokem zpět, naopak směřuje k budoucnosti Církve, která nikdy nemůže budovat sebe samu tím, že bude ničit nebo skrývat duchovní, liturgické a doktrinální bohatství minulosti. Podobně se nemůže nikdy uzavírat před obnovou a vývojem, který však musí být vždy v souladu s tradicí. Celebrování starého ritu znamená vzhlížet s nadějí k budoucnosti Církve, v jejímž středu stojí Kristův kříž, tak jako stojí (a má stát) uprostřed oltáře. Kristus je Velekněz, ke kterému Církev obrací svou tvář včera, dnes i navěky.

 

Pozn. překl.: Citáty z Písma svatého jsou uvedeny v překladu Jana Hejčla (SZ) a Jana Ladislava Sýkory (NZ). Citáty z církevních dokumentů a papežských promluv jsou podle možností uvedeny v oficiálních překladech nebo v překladech české sekce Rádia Vatikán. Citáty z děl kardinála Ratzingera jsou přeloženy nově.

Mše v Tučapech

Mimo obvyklý rámec bude mše v Tučapech

Sv. Terezie z Lisieux – 3.10. v 7:30 Tučapy

Sv. Markéty Marie Alacoque – 17.10. v 7:30 Tučapy