4. neděle po Velikonocích

1. Vývoj velikonočního tajemství postupuje jistými kroky vpřed. Dnes již pohlížíme na příchod Ducha svatého, který v pronikavém křtu ducha má v nás dovršit Velikonoce. „Je pro vás užitečné, abych já odešel: neboť neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel.“ On přijde a dovrší vítězství Kristovo ve světě, v Církvi, v duši i ve mně, když přesvědčí svět, že je hřích, spravedlnost a soud, a když uvede Církev a věřící do veškeré pravdy.

2. Introit zaznívá radostnmi velikonočními tóny: „Pějte Pánu novou píseň: aleluja; neboť Pán učinil zázračné věci: (smrtí a zmrtvýchvstáním) zjevil svou spravedlnost, – svou spravedlnost stran spásy, když za nás podal Otci plné zadostiučinění a ve křtu nám dal nový život. Nyní jsme se stali spravedlivými před svatýma očima Božíma, čistými, oděnými světlým rouchem ospravedlňující a posvěcující milost Boží, zařícími v jasu Božího dětství a nadpřirozené svátosti (spravedlnosti). To je plod velikonočního tajemství. Plni díků za to, co v nás Kristus vykonal svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním zpíváme „Gloria in excelsis“. Po jásavém díku následuje prosba: „Dej svému lidu, ať miluje, co přikazuješ, a touží po tom, co přislibuješ, aby při všech proměnách časných věcí byla naše srdce zakotvena tam, kde jsou pravé radosti“ (orace):  to je prosba o činného velikonočního ducha. Tak se modlíme všichni „jedné mysli“, všichni za jednoho a jeden za všechny, z katolického srdce, které objímá všechny spolukřesťany. Tento velikonoční duch je dobrý dar, dokonalý dar, který přichází shůry, který nám byl dán z pouhé láskya milosti ve svatém křtu. Tento „dobrý dar“ se však stává pro pokřtěné také úkolem: „Odložte zlobu a každý pozůstatek špatnosti a přijměte v tichosti vštípené slovo, které může spasitu vaše duše“ (epištola). Vděčně uznáváme, co v nás vykonal Bůh ve velikonočním a křestním tajemství a zpíváme: „Aleluja, pravice (Krista) Pána čini divy (v našem probuzení ze smrti hříchu), pravice Páně mně pozvedla (ve svatém křtu) k výšinám (nového, nadpřirozeného života, povzneseného nad hřích a tělo). Aleluja. Kristus vstal z mrtvých (a v Kristu Církev, pokřtění); už neumírá. Aleluja“. Kristus a s ním i Církev žije jako svědectví, že to bude pro svět záhubou, neuvěří-li v Něho; jako svědectví, že On je zcela bez hříchu a svatý, jinak by nemohl jít k Otci; jako svědectví, že ďábel a sním i říše satanova je poražena a je už odsouzena – (evangelium). My, Církev obětující, stavíme se ve svaté oběti rozhodně na stranu Kristovu a radostně vyznáváme své „Credo“ – Věřím.

3. Kristus žije! Ve svatém proměňování přichází Vzkříšený mezi nás, jako přišel o Velikonocích ke svým apoštolům. On žije! Svatá oběť, kterou neustále koná Církev, řízená a vedená Utěšitelem, Duchem svatým, je neustálým, výmluvným svědectvím Ducha svatého, že Kristus žije, že je to tedy pro svět hřích, kdsž v Krista nevěří; je svědectvím, že Kristus je čistý asvatý, a že přemohl a dále přemáhá v oběti knížete tohoto světa přímo i ve svých duchovních dětech. Toto svědectví Ducha sv. se stává živým a nabývá viditelné podoby v tom, že umíráme a žijeme spolu s Kristem. Duch svatý vede Církev, kněze i věřící k tomu, aby se v přinášení (spoluprožívání) mše svaté stali obětí a Kristem, aby naše vůle náš život, byly proměněny podobně jako podstaty chleba, aby z naší bytosti, z našeho jednání a konání vyzařovala Kristova bytost, Kristovo chování, Kristův život a aby svět na nás viděl a byl přiveden k vyznání: Kristus žije! On je tedy skutečnost, nikoli prázdný přelud. On je čistý a svatý. Je silnější než hřích, smrt a satan. On je skutečnost, je svatý, přemáhá zlo i ve svých a v těch, kteří se s Ním ve mši sv. stali jednou obětí a v obětní hositně svatého přijímání se nasytili jeho duchem a bytostí. Zde jsou tak proměněni, že jejich život je svědectvím pro Krista, pro Kristovu osobu, svatost a jeho vítězství. Tak se naplňuje ve svaté oběti na oltáři to, co jsme slyšeli a čemu jsme uvěřili v první části mše svaté; On žije, a Duch svatý vydává pro Něho svědectví na oltáři a oslaví Jej – i v nás, kteří máme účast v této oběti. Sloužení mše svaté, pro kterou Duch svatý vzdělává Církev všech dob a míst, působí přetvořujícím způsobem, vytváří křesťany. Ona působí, že Kristus se vždy znovu stává skutečností, žije a vítězí na oltáři a v srdci své Církve (communio).