Arcibiskup Pozzo o Summorum Pontificum: Naděje pro budoucnost Církve (konference Summorum Pontificum 2017)

Una Voce ČR se zúčastnila s cílem podpořit sloužení tradiční liturgie konference Summorum Pontificum 2017. Aby i čeští čtenáři měli k dispozici příspěvky, které na konferenci zazněly, provedl se český překlad přednášky arcibiskupa Guida Pozza, která je k dispozici na stránkách New Liturgical Movement ( Archbishop Pozzo on Summorum Pontificum: Hope for the Future of the Church)

Arcibiskup Pozzo o Summorum Pontificum: Naděje pro budoucnost Církve

Jsme velice vděčni arcibiskupu Guidu Pozzovi, sekretáři Papežské komise Ecclesia Dei, že sdílel  našimi čtenáři přednášku, kterou proslovil minulý týden na páté konferenci k Summorum Pontificum v Římě. V první části Jeho Excelence hodnotí to, čeho bylo dosaženo v uplynulých deseti letech od doby, kdy toto motu proprio nabylo právní moci, ve druhé se zabývá budoucími perspektivami. Chtěl bych vás v souvislosti s některými nedávnými nešťastnými polemickými výroky proti tradiční liturgii upozornit zejména na tato slova: „Obnovení starobylé gregoriánské liturgie tedy není krokem zpět, naopak směřuje k budoucnosti Církve, která nikdy nemůže budovat sebe samu tím, že bude ničit nebo skrývat duchovní, liturgické a doktrinální bohatství minulosti… Celebrování starého ritu znamená vzhlížet s nadějí k budoucnosti Církve…“

Gregory Dipippo

Veřejné mínění vnímalo toto motu proprio jako ústupek takzvaným tradicionalistickým skupinám, zejména jako prostředek, jak se sblížit s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. a překonat spory s ním. Samozřejmě nelze popřít, že tento motiv byl v centru pozornosti, protože z rozepří v Církvi nemůže mít žádný katolík radost. Bylo by nicméně příliš zjednodušující a zcela nedostatečné vnímat tento motiv jako jediný. V listě, který motu proprio doprovázel, Benedikt XVI. znovu potvrdil, že druhý vatikánský koncil nezrušil staré liturgické knihy, ale přál si jejich revizi, nikoli přerušení nebo zánik předcházející tradice. Motu proprio tedy nemá za cíl liturgickou uniformitu, ale smíření uvnitř Církve. Jeho cílem je, aby obě formy, řádná a mimořádná, žily vedle sebe a respektovaly své zvláštní charakteristiky, protože v dějinách liturgie vždy existovala rozmanitost ritů i variant v rámci ritu římského.

Z tohoto hlediska můžeme pokojně prohlásit, že naše hodnocení tohoto desetiletí je převážně pozitivní: uznání tohoto faktu v mnoha diecézích vzrůstá a vzájemná nedůvěra se postupně snižuje, i když pomalu a ne bez jistých počátečních obtíží. Zejména ve Francii a ve Spojených státech, kde jsou Mše svaté celebrovány v mimořádné formě častěji, lze výsledek pokládat za plodný a povzbudivý, i díky apoštolské práci institutů pod jurisdikcí Papežské komise Ecclesia Dei. Zejména ve Francii je ve velmi mnoha diecézích alespoň jedno místo, kde je Mše celebrována podle usus antiquior. Příjemným překvapením byl zájem o starobylou liturgii na Dálném východě a ve východní Evropě. I v Itálii bylo její přijetí poměrně dobré, i když v některých regionech lepší než jinde. Některé statistické údaje, které porovnávají situaci před deseti lety a dnes, mohou být zajímavé.

Ve Francii se v roce 2007 celebrovalo 104 nedělních Mší svatých ve starém ritu, dnes 221 (více než dvojnásobek). Počítáme-li i Mše Kněžského bratrstva sv. Pia X., je to dokonce 430.

V Německu se v roce 2007 celebrovalo 35 nedělních Mší, dnes 54; pokud počítáme Mše, které se celebrují jednou měsíčně, a ty, které se celebrují ve všední dny, je to 153.

Ve Velké Británii se v roce 2007 celebrovalo 28 nedělních Mší svatých, v roce 2017 čtyřicet.

V Itálii bylo v roce 2007 třicet a v roce 2017 padesát šest nedělních; pokud počítáme i Mše celebrované měsíčně a Mše celebrované ve všední dny, 107.
Ve Spojených státech jich bylo v roce 2007 dvě stě třicet, dnes 480, v to nepočítáme Mše Kněžského bratrstva sv. Pia X.

V Polsku jich bylo jen pět, v roce 2017 čtyřicet.

I když jsou tyto statistiky povzbudivé, neznamená to, že byly všechny problémy vyřešeny. Přetrvávají problémy praktické povahy, například nedostatek dostupných a vhodných kněží, kteří by mohli celebrovat Mši svatou podle Vetus Ordo. To často místním ordinářům brání uspokojit požadavek nějaké stabilně existující skupiny věřících. Existují také problémy spojené s ideologickými předsudky a další problémy pastoračního charakteru. Někteří biskupové si stěžují, že jednotlivé skupinky věřících v rámci stabilně existující skupiny nejsou vždy řádně integrovány do pastoračního života místní církve, což vede k riziku určité izolace. Tato izolace však není způsobena užíváním mimořádné formy, ale jinými faktory, které musí místní Církev podrobně prozkoumat. Pochopitelně je povinností ordináře zajistit harmonii a aktivní účast na životě diecéze ve shodě s všeobecnými církevními zákony. Kněz, který je biskupem pověřen k celebrování podle usus antiquior, má v podporování této harmonie a aktivní účasti věřících, kteří jsou členy stabilní skupiny účastnící se mimořádné formy římského ritu, důležitou roli.

Z kvalitativního hlediska pokládám za velmi důležité vzít v úvahu myšlenkové a duchovní postoje většiny věřících, kteří se účastní starobylé liturgie. Není to postoj lidí orientovaných na minulost, ale vyjádření jejich vůle a touhy zakotvit svého ducha v něčem trvalém, v pokladu milosti zachovaném v liturgickém dědictví tradice. Právě proto, že toto dědictví je trvalé, i ve své liturgické formě, je stále současné. Jak napsal papež Benedikt XVI. v listě, kterým své motu proprio doprovodil: „Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé.“

Fakt, že Vetus Ordo se účastní i mnoho mladých věřících a věřících z mladých rodin, ukazuje, že jejich volbu nemotivuje „nostalgie“ po minulosti. Z tohoto hlediska je velmi slibné, že zejména mladí kněží jsou často otevřenější celebrování starého ritu. Je jasné, že k jejich přípravě musí dojít už během jejich seminárních studií. Z tohoto hlediska musíme upozornit na průtahy a nedbalost ze strany mnoha seminářů v zajištění toho, aby se ti seminaristé, kteří o to mají zájem, mohli mimořádnou formu liturgie naučit, což se samozřejmě týká i míst, kde existuje pastorační potřeba celebrovat ve starobylém římském ritu.

Musíme také zmínit stálý vzrůst počtu kněžských povolání v institutech pod jurisdikcí Papežské komise Ecclesia Dei, zejména v Kněžském bratrstvu sv. Petra, v Institutu Krista Krále a v Institutu Dobrého pastýře.

Má-li být hodnocení úplné, ale ne povrchní ani polemické, nemůžeme ignorovat fakt, že na některých místech a v určitých případech existují stále obtíže v uplatnění a přijetí nauky a norem motu proprio a následné instrukce Papežské komise Ecclesia Dei Universae Ecclesaie. To by nás jistě nemělo překvapovat, protože tyto obtíže jsou součástí širšího kontextu a týkají se spíše obecného porozumění druhému vatikánskému koncilu, rozšířeného při recepci a uplatňování koncilní nauky a jisté její interpretace. Toto obecné porozumění chápe koncil jako přerušení a diskontinuitu Tradice a integrity a plnosti katolické víry, jak je stále předávána Magisteriem Církve. Musíme si však uvědomovat, že v letech po publikaci motu proprio bylo mnoho obtíží překonáno a že biskupové i kněží jsou obecně velmi příznivě nakloněni těm, kteří dávají přednost mimořádné formě římského ritu. Často ale není ordinář schopen vyhovět žádosti věřících o celebrování staré liturgie, protože, jak jsem zmínil, není dostatek kněží, kteří by byli nejen ochotní, ale i vhodní, tedy opravdu schopní celebrovat posvátný ritus v mimořádné formě.

Na závěr tohoto stručného zhodnocení: domnívám se, že od doby, co Summorum Pontificum vešlo v platnost, znovu nalezlo toto dědictví Církve mnoho lidí, zejména mladých kněží i laiků. Toto dědictví je poklad, který musíme střežit a předávat dál v celé jeho kráse a svatosti, bez ideologického zasahování z jakékoli strany. To bude jistě ku prospěchu všech, i těch, kteří se účastní řádné formy liturgie.

Abychom upřímně a důkladně zvážili budoucí možnosti, myslím, že je třeba obrátit se k základnímu aspektu Summorum Pontificum, totiž k touze odstranit předěl, nejen liturgický, ale eklesiologický, mezi starým a novým. Věřím, že místo aby se starý ritus stavěl proti novému, může starý ritus svým dědictvím víry a svatosti, velmi obohatit nový; nový naopak může představovat spravedlivou touhu po teologickém a liturgickém vývoji v kontinuitě a věrnosti tradici.

Právě proto, že liturgická reforma, jak si ji přál Pavel VI., měla za cíl realizovat tento vývoj v kontinuitě s tradicí, můžeme a musíme se ptát sebe samých: co je příčinou onoho zatmění posvátného, které postihlo liturgii Církve po reformě a vyhnalo mnoho katolíků, aby hledali jinde, mimo Církev, odpovědi na nepotlačitelnou lidskou touhu po Bohu a tajemství? Ještě významnější než kdy dřív jsou dnes slova Benedikta XVI. v listě biskupům při vyhlášení motu proprio, kde říká: „Ve slavení Mše podle Misálu Pavla VI. se bude moci projevit silněji, než tomu bylo doposud, ona posvátnost, která mnohé přitahuje ke starému způsobu.“

Vidíme tedy, že diskuse o budoucích perspektivách starobylé formy římského ritu není principiálně o kvantitě (vzrůst počtu Mší svatých celebrovaných touto formou, počtu stabilních skupin věřících, které ji požadují atd.). Je to diskuse o kvalitě a podstatě, to znamená o osudu obrození života víry a liturgického života církve.

A to je právě klíčový bod sporů o novou a reformovanou liturgii. Hlavní přínos znovuustanovení Vetus Ordo je třeba vidět v tom, že je protijedem proti svévolné liturgické kreativitě, v jejímž důsledku mizí mystérium, proti znepokojivým sklonům minimalizovat obětní povahu Eucharistie, zejména jménem falešné ideje lepší pochopitelnosti a přístupnosti Svátosti.

Na druhou stranu je právě tak důležité zajistit, aby starobylá liturgie nebyla vnímána jako rozrušující prvek nebo jako hrozba pro jednotu Církve, ale spíše jako dar ve službě budování těla Kristova. Toto vzácné dědictví liturgické tradice tedy nesmí uvíznout v minulosti, ale musí být zpřístupněno i přítomnosti a budoucnosti, jinak bude ohrožena kontinuita Církve napříč dobami a generacemi. Tím pochopitelně není vyloučeno, že v budoucnu dojde ke sblížení obou forem v jediné. To však musí být výsledek procesu růstu v nitru Církve, nikoli byrokratický či formální krok shora. Současná perspektiva je taková, že v tomto období by se měly obě formy, řádná a mimořádná, vzájemně obohacovat.

Jak bylo několikrát autoritativně prohlášeno, nejde o konflikt mezi Summorum Pontificum a koncilními reformami, ale spíše o propagaci a zachování totožnosti, tak, aby mohly být právě koncilní reformy vykonány, pochopeny a mohly přinést plody ve shodě s církevní tradicí. Toto pojetí, které se dnes často vyskytuje, jakoby předkoncilní a pokoncilní svět byly proti sobě stojící alternativy, je zcela falešné a musí být odmítnuto. Podle tohoto pojetí byl za liturgii před liturgickou reformou zodpovědný kněz, ale od druhého vatikánského koncilu je to shromážděné společenství. Společenství je tudíž skutečným subjektem liturgie a určuje, co se v ní má dít. Pravdou však je, že ve staré liturgii nemá kněz nikdy právo rozhodnout sám za sebe, co se má dít. To nestanovuje vůle klerika, ale je to před něj předloženo jako posvátný ritus, objektivní forma společné modlitby Církve. Polemika „kněz versus společenství“ je nesmyslná, ničí autentické chápání liturgie a vytváří propast mezi předkoncilním a pokoncilním, která přerušuje veliké pouto živého příběhu Víry.

Katechismus katolické církve (1096) naproti tomu představuje to, co je trvale platné a co zachovává tradice. Liturgie znamená „služba lidu ve prospěch lidu“. „Služba lidu“ předpokládá, že lid nevzniká „zdola“, ale velikonočním dílem Ježíše Krista, je tedy založen na působení někoho jiného, totiž Syna Božího. Lid Boží neexistuje tak, jako existují Francouzi, Italové, Španělé a tak dále. Stále se obnovuje mocí Božího Syna Vtěleného, Zemřelého a Zmrtvýchvstalého, na základě faktu, že to On nás pozvedá ke společenství s Bohem, kterého bychom my sami nikdy nedokázali dosáhnout. V křesťanské tradici pojem „liturgie“ znamená, že lid Boží má účast na díle Božím.

Katechismus cituje koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium, podle níž je každý liturgický úkon úkonem Krista, který je Veleknězem, a Jeho Těla, totiž Církve. To vyjadřuje tuto otázku v celé její hloubce. Liturgie předpokládá otevřená nebesa: nejsou-li nebesa otevřená, je liturgie připravena o svou podstatu, redukována na záležitost rolí, na pokus komunity o sebepotvrzení, ve kterém už to božské nemá místo. Fakt rozhodujícího významu, který je třeba zdůraznit proti tomu, co papež František nazývá nebezpečím odkazování křesťanů na sebe samé, je to, že liturgie je buď dílem Božím, nebo není vůbec. Primát Boha a Jeho působení vychází z všeobecné otevřenosti, jež se nachází v každé liturgii, a tu nelze pochopit jen jako fenomenologickou záležitost nebo jako odkazování komunity na sebe samu, ale jen v christologických a teologických kategoriích Lidu Božího a Těla Kristova.

Jedině v této souvislosti lze pochopit vzájemný vztah mezi knězem a komunitou věřících. Kněz koná a hovoří v liturgii sám za sebe, ale nemůže za sebe nic říci ani nic vykonat: jedná in persona Christi. Není nějakým delegátem společenství, spíše ve své svátostné reprezentaci Krista jako hlavy Církve vyjadřuje primát Krista, který je nejzákladnějším předpokladem každé katolické liturgie. Právě proto, že kněz reprezentuje primát Kristův, umožňuje celému shromáždění věřících vyjít ze sebe směrem k nebi a směřovat k Tomu, který překonává každou pozemskou překážku.

Benedikt XVI., když byl ještě kardinálem, napsal: „Církev stojí a padá s Liturgií. Kde přestává adorace Boží Trojice, kde se víra už neobjevuje v liturgii Církve ve své plnosti, kde člověka dusí jeho vlastní slova, myšlenky a úmysly, víra ztrácí místo, kde se vyjadřuje a kde přebývá. Z tohoto důvodu je pravé slavení Posvátné Liturgie středem každé obnovy Církve.“

Liturgie starého ritu nám svým tichem, svými opakovanými pokleknutími, svou uctivostí připomíná nekonečnou vzdálenost, která odděluje nebe od země, připomíná nám, že náš horizont není ten pozemský, ale ten nebeský, že nic by nebylo možné bez oběti Kristovy, že nadpřirozený život je mystérium. Nejde ale o žádné soutěžení mezi starým a reformovaným misálem. Jde spíše o to, abychom pochopili, jak obnovená svoboda celebrování podle starých liturgických knih vytváří novou bariéru proti postupujícímu sekularismu a proti sociologickému chápání, které nadměrně zdůrazňuje společenství a skrývá realitu celého Krista, hlavy i těla. Můžeme proto říci, že starobylý římský ritus je radikální odpovědí na problém sekularizace a „laicismu“, na protikřesťanský, sociologický humanismus naší doby. Zajisté to není jediný možný ritus, ale věrně vyjadřuje eklesiologii katolické Církve, která je dogmaticky jediná, může však být vyjádřena různými rity nebo formami téhož ritu.

Obnovení starobylé gregoriánské liturgie tedy není krokem zpět, naopak směřuje k budoucnosti Církve, která nikdy nemůže budovat sebe samu tím, že bude ničit nebo skrývat duchovní, liturgické a doktrinální bohatství minulosti. Podobně se nemůže nikdy uzavírat před obnovou a vývojem, který však musí být vždy v souladu s tradicí. Celebrování starého ritu znamená vzhlížet s nadějí k budoucnosti Církve, v jejímž středu stojí Kristův kříž, tak jako stojí (a má stát) uprostřed oltáře. Kristus je Velekněz, ke kterému Církev obrací svou tvář včera, dnes i navěky.

 

Pozn. překl.: Citáty z Písma svatého jsou uvedeny v překladu Jana Hejčla (SZ) a Jana Ladislava Sýkory (NZ). Citáty z církevních dokumentů a papežských promluv jsou podle možností uvedeny v oficiálních překladech nebo v překladech české sekce Rádia Vatikán. Citáty z děl kardinála Ratzingera jsou přeloženy nově.