Čtvrtá neděle adventní

František Cinek

Předvánoční kvatembr lze nazvat po podmětné stránce srdcem adventu, osou přípravy na Vánoce.

Liturgie 4. neděle adventní je jen ozvukem bohoslužby kvatembrové (kterou jsme v uplynulém týdnu prožili, pozn. red.). Má ráz závěrečné souhrné rekapitulace. Církev ještě jednou zhuštěně opakuje své adventní výzvy na prazích vánočních oslav.

Dříve byla velkolepá noční liturgie kvatembrové soboty vlastně též bohoslužbou 4. neděle adventní. končila až na úsvitě neděle. Zvláštní nedělní bohoslužby nebylo. Slavnou kvatembrovou liturgii vyvrchovala příprava na Vánoce.
Protože po zrušení nočních bohoslužeb zůstala 4. neděle adventní bez liturgie, byl pro ni upraven mešní formulář povětšině z textů liturgie kvatembrové. Proto mešní bohoslužba této neděle je jakýmsi echem předvánočního kvatembru. Dva adventní hlasatelé pozvedají naposled svůj hlas (Izaiáš a sv. Jan Křtitel). Před obětováním a k přijímání se pak vynořuje před našimi zraky přesvatý zjev Matky Vykupitelovy, která je po celý advent předmětem zvlášť vděčné pozornosti a úcty.

Introit začíná mesiáškou modlitbou Isaiášovou (45,81), která je motem všech adventních modliteb: Rosu dejte, nebesa, a oblakové dštětě Spravedlivého, otevři se země, a vypuč Spasitele … Žhavými slovy starozákonní prorocké touhy po Vykupiteli volá Církev po příchodu Krista – dárce milostí do srdcí vykoupeného lidstva. Je to modlitba naděje. Tatáž Boží Moc, Moudrost a Láska, která stvořila svět, lidstvo padlé pozvedla …

„Nebese vypravují slávu Boží  a dílo rukou jeho hlásá obloha.“ (Žl 18,2) Nebesa zvěstovala božskou moc a slávu vtěleného Boha-Vykupitele. („Poslán jest anděl Gabriel od Boha …“, „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle …“) Dílo vykoupení se započínám slavným zvěstováním nebes a od okamžiku  příchodu Kristova na tento svět vydává svědectví o jeho lásce k lidstvu, jeho touze po spáse všech, jež vykoupil. Na nás lidech to závisí, zda požehnání vykoupení zakusíme.

Kolekta rozvinuje tuto myšlenku. Naše hříšnost překáží vládě Kristovy pravdy a milosti v nás, proto Církev úpěnlivě vzývá milosrdenství Boží, aby napomohla odstranit, co příchodu Kristovu v srdce naše překáží: „Vzbuď, prosíme, Pane, moc svou a přijď a silou velikou nám přispěj, aby pomocí milostí tvé , co hříchy naše zdržují, shovívavé slitování tvé uspíšilo …“ Epištola (1. Kor. 4,1-5) je podržena z dřívější ordinační kvatembrové liturgie na úsvitu neděle (po přeložení noční liturgie na sobotní ráno vsunuta do sobotní liturgie nová epištola, zatímco původní kvatembrová epištola je přeložena do mešního formuláře nedělního). V této epištolní perikopě pojednává sv. Pavel o důstojnosti kněžstva novozákonního. Nabádá nositele posvátné moci a přisluhovatele milosti k věrnosti. Zároveň napomíná věřící, aby služebníky Kristovy a správce tajemství Božích měli v úctě a nespravedlivě jich neposuzovali. Tento epištolní text má své zdůvodnění v liturgii adventní. Narozením Kristovým se započalo dílo Vykoupení; kněží jsou pak přisluhovateli a rozdavateli milostí, které Kristus-Vykupitel nám zjednal. Instituce novozákonního kněžství udržuje v lidstvu všechny duchovní poklady křesťanství. Tato epištola je (navíc) pozoruhodnou apologii kněžství v liturgii.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla ke Korintským 4, 1-5:

Bratři, tak suď každý o nás, jako o služebnících Kristových a správcích tajemství Božích. Tu však se vyžaduje na správcích, aby každý byl shledán věrným. Mně pak pramálo záleží na tom, abych byl souzen od vás nebo od soudu lidského, avšak ani sám sebe nesoudím; vždyť ničeho si nejsem vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten však, jenž mě soudí, jest Pán. Proto nesuďte (o ničem) před časem, dokavad nepříjde Pán, jenž nejen osvítí věci skryté v temnosti, nýbrž najevo uvede rady srdcí; a tehdy dostane se chvály každému od Boha.

Graduale navazuje na introit a vybízí k radostnému očekávání vánočních darů Vykupitelových: (Žl 144) „Blízko je Hospodin všem, kdo jej vzývají v pravdě. Chválu Hospodina hlásejtež ústa moje a všecko tělo blahoslav jeho svaté jméno. Aleluja, aleluja. Přijď, Pane, a neprodlévej; odpoutej lid svůj izraelský od hříchů …

Poslední adventní výzvy jsou zhuštěny v evangeliu (Luk 3, 1-6). Slovo má největší z proroků, předchůdce Vykupitelův. Plasticky rýsuje se jeho profil, v živém líčení evangelisty historika. Vyvstává v Izraeli, povolán Bohem v plnosti času, ve veliké dějinné, věkopamátné chvíli, kterou zachycuje sv. Lukáš lapidárním stylem historickým, upomínajícím na slavnostní formu nejpamátnějších  dějinných dokumentů. Oživuje hlas proroků, který umlkl více než 4. století. Nevychází vstříc lidu, neukazuje se na veřejných místech, ani v branách měst, ani v chodbách jeruzalémského chrámu. Zůstává poustevníkem, jako přikován Duchem Božím k mrtvé, strašné poušti, jejímž hlasem se nazývá. Upomíná na Eliáše a Izaiáše. Ale žádný z proroků nevolal tak pronikavě k pokání. Otřásá, ohromuje. Má živou obraznost, plamenná, žhoucí slova. Zápal pro pokání dodává mu výmluvnosti, které je těžké odolat. Má dar rozechvívati srdce, pronikat svědomí. Jeho volání naplňuje a oživuje poušť. Všechen jeho život je živým, strhujícím kázáním. Ničiím není vázán k porušenému světu, jemuž zvěstuje plamenně příchod Vykupitelův. Hlavní téma jeho kázání: Pokáním připravujte se na blízký příchod Spasitelův.

Zavádí zvláštní obřad „křest pokání“, jenž je viditelným znamením kajícího obrácení. Mesiáš přichází … Nutno mu připravit cestu. Obrazně mluvío odstranění překážek v lidském nitru. Poušť, která jej obklopuje, skýtá látku k příměru. „Připravte cestu Páně – volá – přémé čiňte stezky jeho; každé údolí budiž vyplněno a každá hora i každý pahorek budiž ponížen, a místa křivá buďtež přimými a místa drsná cestami rovnými …“

Tak zní hlas volajícího na poušti … Hlasem volajícího se nazývá pokorný předchůdce Páně. Je vskutku hlasem volajícího Boha. Mluví jím Bůh …

Tento hlas oživuje Církev v adventní liturgii. Volání Boží po odstranění všeho, co překáží v duši pravdě a milosti Kristově je vrcholným kázáním adventním na prazích Vánoc …

Slova sv. evangelia podle Lukáše 3, 1-6:

Roku patnáctého panování císaře Tibéria, když Pontius Pilát spravoval Judsko a Herodes byl tetrarchou v Galilei, Filip pak, bratr jeho, tetrarchou krajiny iturejské a trachonitské, a Lysanias tetrarchou abilinským, za nejvyšších kněžíAnnáše a Kaifáše stalo se slovo Hospodinovo k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I přišel do veškeré krajiny jordánské a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jakož psáno jest v knize řeči proroka Izaiáše: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho; každé údolí budiž vyplněno a každá hora i každý pahorek budiž ponížen, a místa křivá buďtež přímými a místa drsná cestami rovnými; a veškeré lidstvo zakusí spásu Boží.

Zpěv k obětování i k sv. přijímání je mariánský. Pozdravem andělským, kterým začíná zvěstování vtělení a tudíž dílo vykoupení, pozdravujeme před obětováním přesvatou Matku Vykupitelovu. Při přijímání vzpomínáme slavného adventního proroctví starozákonního: Ejhle, Panna počne a porodí syna … (Is. 7, 14). V těchto dvou zpěvech mešních je vyjádřena stručně všechna důstojnost Panny Marie. Proč právě při obětování a přijímání vzpomínáme vroucně Matky Vykupitelovy? Těsné pouto váže Pannu Marii k oběti našich oltářů i ke svatému pokrmu eucharistickému. Skrze Marii máme tento poklad nejdrahocennější, jenž spojuje nebe se zemí.

V tiché modlitbě a v oraci po sv. přijimání prosíme o vlastní duchovní dary vánoční. Na oběti přítomné, prosíme, Pane, usmířen shlédni, aby zbožnosti naší prospívaly i spáse … Přijavše dary nebeské, prosíme, Pane, aby s obětováním tajemství vzrůstal i účinek pro naši spásu …

P. ThDr. František Cinek
(z díla Mše sv. v průběhu církevního roku, 1931, úpravu do novější češtiny provedla red.)

Proměnlivé texty k této neděli jsou dostupné na webu Krása liturgie.