Čtvrtá neděle postní (Laetare)

Mešní liturgie čtvrté neděle postní

 1. „Zaradoval jsem se nad tím, co mi bylo řečeno: Půjdeme do domu Páně!“ Dnes se konají bohoslužby „u svatého Kříže Jeruzalémského“. Jeruzalém! Zde cítí katechumeni i věřící (pokřtění) svatou půdu pod nohama: v Jeruzalémě Kristus zemřel, byl pohřben, vstal z mrtvých. Jeruzalém je však pro ně ještě něco víc než vzpomínka: on je jim prostorová a časová přítomnost a sladká skutečnost, svatá katolická církev, do které mají katechumeni právě vstoupit svatým křtem. „Zaradoval jsem se nad tím, co mi bylo řečeno: Půjdeme do domu Páně!“  „Radujte se a veselte se, kteří jste byli v zármutku; plesejte a nasyťte se plností své útěchy“ (introit). Ve svaté církvi jsou otevřeny prameny milosti a spásy. Jak vznešeně tu stojí ten nový Jeruzalém! Ve svatém Jeruzalémě, v synagoze, je všechno jen stín, jen zákon, bázeň, a otroctví. V novozákonním Jeruzalémě, ve svaté církvi, jsme dětmi Božími, přivedenými k rodinnému stolu Božímu, jsme bratry a sestrami vtěleného Syna Božího, dětmi nebem dětmi „svobodné“, která pochází z nebe, která je naší matkou (epištola). Jaké štěstí být přivtělen k tomuto novému Jeruzalému! Proto ten radostný jásot dnešní neděle: „Zaradoval jsem se nad tím, co mi bylo řečeno: Půjdeme do domu Páně!“ „Nezakolísá na věky, kdo přebývá v Jeruzalémě“ (tractus)

2.V tomto Jeruzalémě svaté církve žije a působí Kristus. Ona je tou horou, na kterou vystoupil Ježíš v dnešním evangeliu. Veliký zástup jde za ním, daleko od ruchu světa a vesnic. Ale co mají tyto tisíce jíst? Za to, že šli za ním na poušť, že se odřekli světa a jeho požitků (svatým křtem), dostávají z ruky Kristovy jiný chléb, chléb, který v sobě obsahuje všechnu líbeznost. On dává jíst všem, ať je jich kolik chce. Dává jim chléb a rybu, přesvatou Eucharistii. Na výšinách oltářů katolické církve je přichystán chléb. Proto , „chvalte Pána, neboť je dobrotivý; opěvuje jeho jméno, neboť je líbezný. Cokoli chtěl, všecko učinil na nebi i na zemi (ofertorium).

3. Již přichází osobně mezi nás. My jsme dnes v zástupech lidu v evangeliu, které jdou za Spasitelem. Chceme být u Něho. Co jsme jednou slíbili ve svatém křtu: „odříkám se, věřím, jdu za Kristem“, – to znovu slibujeme ve mši svaté. Spojíme se s Kristem a budeme s ním jedním obětním darem. Opustíme cestu hříchu, nezřízených rozkoší, světských radostí, půjdeme v postní době pozemského putování za svým Spasitelem na poušť, daleko od světa. Máme jej, to nám postačí. Držíme se ho, posloucháme ho, následujeme ho, naplňujeme se jeho duchem a žijeme s Ním nový, Bohu zasvěcený život, jako obětování, Bohu odevzdaní (svaté proměňování). To je smysl a úkol svatého křtu, který jsme jednou přijali a který necháváme ožívat v každé mši svaté. Spoluobětovat mši svatou, to neznamená nic jiného než zemřít s Kristem a žít s Kristem. „To, že (Kristus) zemřel, zemřel hříchu jednou; že však žije, žije Bohu. Tak i vy mějte za to, že jste mrtvi pro hřích, živi však pro Boha v Kristu Ježíši“ (Řím 6, 10-11). Když jsme tedy vešli do svatého proměňování, když jsme postoupili o krok dále v díle našeho „proměnění“ a vnitřního přetvoření, – a to by mělo způsobit každé spoluobětování mše svaté, – pak jsme uzráli pro účast v obětní hostině svatého přijímání! To se musí zakusit. Ale toto nejvyšší a nejhlubší štěstí se dává jen v Jeruzalémě svaté církve: „Jeruzalém je zbudován jako město! Tam nahoru putují pokolení Páně (pokřtění), oslavovat jeho jméno“ (communio) v těsném, životním spojení s tím, který se nám dává ve svatém přijímání. „Plesejte a nasyťte se plností své útěchy.“

P. Benedikt Baur