Doba předpostní – neděle Devítník

Doba předpostní

Úvod

Mše svatá

Mše svatá

V období vánočním a v období Zjevení Páně se nám zjevil Pán. V klanění jsme poklekali před slávou přítomného Božského Krále. „Klanějte se Bohu, všichni jeho andělé, plesejte Bohu, celá jeho země!“ „Hle přišel všemohoucí Pán: v jeho ruce je královská moc a vláda nad světem.“ „Pojďte, klanějme se!“

Nyní se najednou scéna změnila. Nedělí „Devítník“ zaniká před naším zrakem sláva velkého Božského Krále. Před námi stojí trpící a umírající Spasitel. Církev chce ve své liturgii jít s Ním cestou utrpení a smrtí, a takto trpící a umírající s Ním, přijmout o Velikonocích život Zmrtvýchvstalého.

V posvátné době postní „umíráme“. Umíráme hříchu, světu a jeho vábením, tělu a jeho žádostem, vášním a zvráceným sklonům. Toto umírání znamená pro nás tvrdé zápolení, neustálý boj, život umrtvování, odříkání, utrpení. Touto cestou jdeme vstříc k slávě nového života.

Jsme si jisti tím, že v tomto boji zvítězíme, že v tomto umírání dosáhneme života, V nás žije, bojuje a trpí Kristus Pán, Hlava v údech. V Něm jsme si jisti vítězstvím a životem.

Období od Devítníku do Velikonoc je tedy období usilovného, cílevědomého boje proti porušené přirozenosti, proti hříchu, světu a tělu. Spolu s posvátnou liturgií bereme na sebe každodenně tento boj. Bojem k vítězství! Smrtí k životu! „Non moriar, sed vivam – Neumřu, budu žít.“

Mešní liturgie neděle Devítník

1.Devítníkem vstupujeme do okruhu velikonočního. Naše myšlenky směřují k milostiplnému velikonočnímu tajemství. To tajemství obsahuje Kristovo utrpení, jeho zmrtvýchvstání a oslavení. S Kristem vchází také církev, vcházíme i my všichni v jeho smrt, v jeho zmrtvýchvstání a věčné oslavení. Bojem k vítězství! Soužením, námahou a umíráním ke zmrtvýchvstání, k novému životu, k velikonočnímu životu nového člověka a věčné velikonoční slávy v nebi, k dokonalému zmrtvýchvstání.

2. V neděli Devítník vybírala stará církev z počtu (dospělých) ucházečů o křest ty, kteří měli o Velikonocích v přijetí svatého křtu slavit své duchovní zmrtvýchvstání. Tím se vzpomíná také na nás, na naše povolání a vyvolení a my jsme znovu zařazeni do počtu těch, kteří jsou ochotni, jakožto pokřtění, tedy náležející Kristu, jít s Kristem: bojem a k vítězství, nocí utrpení k velikonoční blaženosti vzkříšení! Proto se mužně rozhodujeme, že se dáme do boje a napneme všechny síly, abychom dosáhli odměny, nevadnoucího věnce vítězství věčných Velikonoc, Vůdcem a obrazem pro tento boj je nám sv. mučedník Vavřinec, umučený na rožni. Jsme shromážděni kolem něho v jeho chrámě, kde se koná statio (stace), a připojujeme se k jeho boji. S ním se modlíme introit. V pozadí září první a největší mučedník, Kristus sám, oděný červeným rouchem vlastní krve. S Ním a s církvi, která je s Ním spojena, jdeme do boje a říkáme: „Obklopily mne smrtelné steny, pekelné bolesti mne obklíčili“ (introit). O usmíření za své hříchy prosíme: „Když za své hříchy trpíme spravedlivý trest, milosrdně nás vysvoboď“ (orace). Pak vstupujeme s odvahou do závodiště a dáváme se do zápasu. Chceme dosáhnout cíle věčného vzkříšení (Velikonoce). Proto jsme zdrženliví, krotíme své tělo a podmaňujeme si je (epištola). Sílu k odříkání, k běhu a k boji si vyprošujeme od Boha, který neopustí nikoho, kdo Ho hledá, a který nezamítá pokorné volání svých služebníků (graduale, traktus). S katechumeny se dáváme dnes znovu najmout na vinici, k namáhavé práci na naší duši, která znamená také práci na duši druhých, práci na společnosti církve a pro církev. S radostí jdeme za hlasem Hospodáře, který k nám přichází o jedenácté hodině, tj. v době Kristově, v Novém Zákoně. On nás povolal k velkým věcem! On nám dal schopnosti a síly. Nyní je třeba jen přiložit ruku k dílu (evangelium).

3. S touto vůlí konáme obětování. Když obětujeme, odříkáme si něco, vzdáváme se něčeho. Když obětujeme, vkládáme na paténu svou vůli, že vezmeme na sebe boj proti světu, hříchu a tělu, že poneseme statečně všechny námahy, strádání, protivenství a utrpení, že se sv. Vavřincem, s trpícím Vykupitelem staneme se mučedníky. Proto se ponořujeme do smyšlení Krista, který před námi obnovuje svou oběť kříže, a jsme ochotni jít s Ním na smrt. Ale poslední není smrt, nýbrž život: nikoli Velký Pátek, nýbrž Velikonoce; nikoli boj, nýbrž vítězství; nikoli temný hrob, nýbrž velikonoční světlo. Kristus se obětuje jako živý, zmrtvýchvstalý, jako oslavený, jako vítěz nad smrtí a hříchem. V oběti mše sv. nás zapojuje i do účasti ve svém zmrtvýchvstání a oslavení. On nám dopřává účast na svém oslaveném jednání, v lásce svého Srdce k Otci, ve své odevzdanosti Bohu, ve své oslavné modlitbě, ve svém svatém. Boha dokonale důstojném klanění, smíru a oslavě, ve své blízkosti Bohu a v zalíbení, s kterým Bůh patří na svého milovaného Syna. Jako zmrtvýchvstalý a oslavený sklání se ve sv. přijímání k nám, dává se nám za pokrm a přivádí do naší duše světlo svého oslaveného života. Nyní se duše stává světlem v jeho světle, zakouší na sobě počátky blaženosti oslaveného života. Už předem se vidí ozdobena korunou vítězství a v ruce má denár za věrnou práci na vinici jako naději na konečnou korunu vítězství a konečnou odměnu v nebi, ve věčných Velikonocích. Bojem k vítězství!

Neděle Devítník

Rozjímání: Bojem k vítězství

1.Začínají Velikonoce, začíná den vítězství, zmrtvýchvstání, života a vykoupení. Putujeme do chrámu světce, kde se koná bohoslužebné shromáždění (statio), do chrámu hrdinského bojovníka na žhavém rožni sv. Vavřince. – Cítíme se s ním sjednoceni a jsme rozhodnuti s milostí Boží podstoupit boj jako no. BOJEM K VÍTĚZSTVÍ! O Velikonocích máme být znovu pokřtěni podle ducha, podle praktického života, máme se stát novým stvořením, novým zmrtvýchvstalým člověkem. Cesta vede přes Golgotu.

2. „Podobno je království nebeské hospodáři, který vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na svou vinici.“ Hospodář jde najímat dělníky časně ráno, o třetí, o šesté, o deváté, o jedenácté hodině. A vždy nachází takové, kteří zahálčivě stojí, kteří nepracují na vinici své duše, a tak maří čas zbytečnostmi, „Co tu stojíte zahálčivě? Jděte na mou vinici!“ Ještě jsme nevykonali všecko. Ještě musíme pracovat vážněji a horlivěji než dosud. Nám platí volání Boží: „Jděte na mou vinici“, k práci pro spásu a posvěcení duše. On nás volá dnes, v této hodině. Není ještě příliš pozdě. Příliš pozdě je pouze pro ty, kteří se líně, ano hříšně domnívají, že ještě není čas, aby se obrátili, aby byli horlivější a vážnější. „Co stojíte zahálčivě?“ Bůh nás volá. Volá mne k tvrdé práci v horku dne. K tuhému boji na zápasišti. Slibuje nám odměnu věčného života, nevadnoucí korunu v nebi. Ale ta musí být vybojována.

Jako vzor pro tento boj v postní době nám dává posvátná liturgie především světce, u něhož se koná bohoslužebné shromáždění, svatého Vavřince. On běží k Pánu v mučednickém boji, na žhavém roštu a volá: „Obklopily mě smrtelné steny, obklíčily mne pekelné bolesti. Ale ve svém soužení jsem vzýval Pána, i vyslyšel můj hlas ze svého svatého chrámu“ (introit). Jako druhý vzor pro nás vystupuje v epištole sv. Pavel, ten statečný bojovník za Krista a církev. „Bratři, nevíte, že závodníci na závodišti všichni sice běží, ale jen jeden dostává vítěznou cenu? Tak běžte (i vy), abyste jí dosáhli! Každý závodník je však ve všem zdrženlivý … Oni ovšem to činí, aby dostali porušitelný věnec, ale my neporušitelný, Já tedy běžím ne tak, jako bych nevěděl kam; bojuji ne tak, jako bych bil (jen) do vzduchu. Ale udržuji své tělo v kázni a podmaňuji si je.“ A třetí varovný příklad a obraz: vyvolený národ izraelský. Křest a eucharistie jsou středem velikonoční slavnosti, kterou dnes zahajujeme. Ale – posvátná liturgie nám praví – uvažte dobře: také vyvolený národ Boží měl jakýsi křest a jakousi Eucharistii. Byli „pod ochranným oblakem, prošli Rudým mořem a byli v oblace a v moři pokřtěni v Mojžíše. Jedli týž duchovní pokrm (manu) a pili tentýž duchovní nápoj (vodu ze skály) … A přece Bůh neměl ve většině z nich zalíbení.“ Jenom několik jich došlo do země zaslíbené: velká většina se stala Bohu nevěrnou přes křest a manu. Běda nám, neožijeme-li ve smyslu svatého křtu a přesvaté Eucharistie! Můžeme zneužít i těch nejposvátnějších věcí.

3. „Každý závodník je ve všem zdrženlivý.“ To je program k zahájení posvátné postní doby: odřícíi se všeho, úplně všeho. Proč? Aby Kristus, bojovník a vítěz, získal v nás místo a zvítězil v nás. Odříci se všeho a dokonale se očistit od všeho, co by mohlo brzdit Kristovo působení v nás. Odumři a povstaň! Odumřít hříchu, i nejmenší dobrovolné nevěrnosti a nedokonalosti. Odumřít každému vlastnímu přání a tužbě, která se neshoduje úplně s vůlí Boží. Odumřít vlastnímu hříchu a působení, abychom stáli pod vedením a působením ducha Kristova a milosti. Toho chce u nás dosáhnout Devítník a postní doba. Jsme rozhodnuti odřeknout se všeho?

„Nevíte, že závodníci na závodišti sice všichni běží, ale jen jeden dostává vítěznou cenu? Tak běžte i vy, abyste jí dosáhli“ (epištola). Jen jeden dosáhne vítězné ceny. Ten jeden je Kristus, vítěz nad smrtí a hříchem. Dosáhneme vítězné ceny jen tak dalece, jak jsme spojeni s tím jedním, jako údy těla Kristova, neseni silou Kristovou, když prožíváme s Ním jeho život, když bojujeme a vítězíme jeho silou. On v nás! Hlava v údech. To rozhoduje, že jsme v Něm a On v nás. Při oběti mše sv. se ponoříme do Něho a ještě více než dosud a přijmeme do sebe jeho ducha a jeho sílu. V Něm dosáhneme vítězné ceny, věčného, blaženého držení Boha.

Modlitba:

Ty jsi v pravý čas pomocníkem v soužení. Proto nechť v tebe doufají, kdo tě znají, neboť ty, Pane, neopustíš nikoho, kdo tě hledá, neboť nezůstane navždy v zapomenutí ubohý: utrpení ubohých nebude ztraceno pro věčnost. Povstaň, Pane, ať nezvítězí člověk (gradual).

Prosíme tě, Pane, vyslyš milostivě prosby svého lidu; jsme sice právem trestáni za své hříchy; přece však nás ve svém milosrdenství vysvoboď pro slávu svého jména. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

P. Benedikt Baur O.S.B. (přeložil dr. Antonín Čala OP)

1 komentář u „Doba předpostní – neděle Devítník

  1. Pingback: Rozhlédnutí 2016/01/24 – Duše a hvězdy

Komentáře nejsou povoleny.