Druhá neděle adventní

Zamyšlení nad texty dnešní neděle

I. Mešní liturgie 2. neděle adventní

 

1. Pro liturgii 2. neděle adventní je příznačná štace (statio) u sv. Kříže jeruzalemského. Tímto římským chrámem přešel židovský Jeruzalém k pohanům a také spása, která byla svěřena především Židům, byla přenesena na pohany. A tak Jeruzalém, Sion a Izrael je v dnešní mešní liturgii především svatá katolická církev, nositelka Krista a jeho spásy, a pak křesťanská duše, a kamenný chrám, v kterém my dnes při Oběti mše svaté žádáme a očekáváme příchod Krista, Vykupitele.

2. Vstupujeme do chrámu. Zaznívají už k nám slavnostní zpěvy: „Lide sionský, hle Pán příjde spasit lidi všech národů.“ Vykupitel, který se narodil z izraelského národa a který podle přislíbení, jež byla dána Otcům, je výhonkem, údem a Vykupitelem vyvoleného národa, přechází přes hranice židovského národa a přináší své vykoupení do širého světa pohanů. Pán přichází, aby vykoupil pohany. Kde by byl pohanský lid, kdyby Pán ho ve svém milosrdenství nevyhledal! Proto naše srdce pěje díky, když se nám ohlašuje: „Lide sionský, hle, Pán přijde spasit lidi všech národů“, aby dokonal vykoupení zahájené z pohanů, v Církvi , v nás. Aby vykoupení bylo dáno, rostlo a dokonalo se v Církvijako v celku i v monhých údech, které jsou dosud nemocné, slepé, chromé, nevykoupené, o to prosíme v Kyrie eleison a v oraci. Pak před nás vystupuje Pavel, učitel pohanů a poučuje nás o milostiplném povolání z pohanství. Pohanům se má dostat vykoupení.

„Kristus udělal ze sebe služebníka Židům, aby ukázal, že Bůh je věrný. Tak se měla uskutečnit zaslíbení, která byla dána praotcům. Pohani však že smějí chválit Boha jen proto, že jim prokázal milosrdenství (Epištola). Židé mají jakési právo na to, aby Kristus přišel k nim a přinesl jim svou spásu; nikoli však pohané. Jestliže je Kristus navštěvuje se svou spásou, je to milost, je to čiré milosrdenství. S tím vděčnějším srdcem mu jděme vstříc. – Už nám září z nebeského Sionu jeho sláva (gradualeú, už zaznívá jeho hlas k nám, abychom byli při Oběti usebraní, abychom jej přijali (Alelluja). Už tu stojí na jeho místě Jan Křtitel, který připravuje Vykupiteli cestu: „Já posílám před tebe svého posla, aby ti připravil cestu“ (evangelium).

3. Za několik okamžiků On sám je ve svatém proměňování mezi námi. Od obětování mu připravujeme cestu. S Janem Křtitelem opouštíme pohodlí a požitky, jdeme na poušť, umrtvujeme se, litujeme a očišťujeme ducha i srdce. „Hle, Pán přichází, aby vykoupil pohany.“ My jsme ti slepí a chromí z evangelia, malomocní, hluší, mrtví. Nyní přichází On, aby nás vykoupil. „Pane, obrať se k nám a dej nám zas svůj život, a tvůj lid se bude v tobě radovat“ (obětování). Vedeni vědomím, že potřebujeme vykoupení, puzeni touhou růst a dokonat své vykoupení, zbavit se hříchů, chyb a špatných náklonností, pohlížíme plni víry a důvěry k Vykupiteli, který přišel mezi nás. On nás uzdraví z našich nemocí a promění nás v člověka čistšího, který žije v Bohu a z Boha. Jeho příchod zakoušíme ve svatém přijímání. „Jeruzaléme, vstaň a povstaň se na výšině a pohlédni na tu radost, která k tobě přichází od tvého Boha“ (communio). Příchod Kristův v Jeruzalémě Církve i v jednotlivých duších ve svatém přijímání je zároveň připravováním cesty a přípravou onoho posledního příchodu Kristova, při kterém on povýší Jeruzalém, celou Církev ve všech jejích údech, na výšiny záhrobního světa: tam uvidí Církev věcné radosti z dosažení a požívání Boha. „Zaradoval jsem se nad tím, když mi řekli: Půjdeme do domu Páně“ (verš po Alleluja), tj. do společenství svaté katolické církve, která je jako druhá panna nazaretská nese Vykupitele a přináší jej lidem, do chrámu s jeho slavností svaté Oběti a s obětní Hostinou svatého přijímání, do nebeského Jeruzaléma, na místo věčného patření na Boha, na místo věčného vykoupení.

P. Benedikt Baur O.S.B.

Přeložil dr. Antonín Čala OP. Podle textu z r. 1969 do nové češtiny převedla redakce. Závěrečná modlitba Žalmu podle Českého ekumenického překladu Bible. Imprimatur: Friburgi Brisgoviae, die 13 Junii 1938 – Rösch, vicarius generalis, české církevní schválení pro Arcidiecézi olomouckou z 5. prosince 1968 č. 4963.