Druhá neděle po Zjevení Páně

1.V celé své zářivé velikosti zjevil se světu Božský Král – Kristus – o svátku Epifanie. Tiše a skrytě přišel na svět: o Epifanii vešel slavnostně do svého města, do svého vlastnictví, do lidstva. Církev, národy všech zemí a dob se vydávajíc cestu, aby Ho hledaly, klaněly se Mu a obětovaly mu své dary. Tuto myšlenku svátku Zjevení Páně rozvijí liturgie ve vypravování o příchodu mudrců z Východu. Druhé zjevení Krista následuje v druhém tajemství svátku Zjevení, ve křtu Kristově. Tu se otvírá nebe nad pokorným křtěncem v Jordánu a před světem o něm, že je to Syn Boží: „Toho poslouchejte!“ A třetí zjevení slávy Božského Krále následuje v třetí události, která se zároveň oslavuje o Epifanii, totiž svatba v Káni Galilejské: „Tím učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek zázraků; tím zjevně ukázal svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.“ (Jan 2,11).

2. Zjevení Krista jako Syna Božího, jako Krále a Pána vesmíru, je předmětem této neděle. Je spjato se zázrakem na svatbě v Káně. Vcházíme do domu Božího, abychom spolu s knězem přinášeli svatou oběť. Před naším zrakem září v oslepující nádheře a neporovnatelné velebnosti Král a Pán, sedí na trůně své slávy, země a celý vesmír je pod jeho nohama, klaní se Mu a uznává a vyznává svou vlastní nicotnost. (Introit). „Pane smiluj se!“, tak to splývá samovolně a hluboce procítěno z našich chvějících se rtů. Pak slyšíme andělský zpěv: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj (spása) lidem.“ Připojujeme se k jejich Gloria s jásotem, klaníme se a velebíme, děkujeme, prosíme a připojujeme obsažnou společenskou modlitbu: uděl svůj mír, svou spásu, svou milost a sílu našim časům, naší církvi, naší obci, našim rodinám, našim duším a srdcím! „Tvůj mír“ je vždy také mír lidí, duší a srdcí navzájem, je síla k vyplnění povolání, ke skromnosti a spokojenosti, k upřímné lásce, usilování o dobro, k žehnání a ke konání dobra (epištola). Jak září v takovém křesťanském životě síla a sláva „Pána“ a Krále Krista, který vládne v křesťanu a v něm působí! Opravdu „Pán poslal své Slovo (svého Syna) a uzdravil je“ (graduale), přetvořil je, dal jim nový život a plnost božské síly. Proto „Chvalte Pána, všichni andělé jeho!“ (Aleluja).

  1. S úžasem sledujeme zázrak, který se stal na svatbě: jak „Pán“ s božskou svrchovaností a mocí rozkázal vodě a ona přestala být vodou; stala se vínem, dobrým, vzácným vínem pro svatební hostinu. Opravdu, On je Pán! Prvky a příroda se sklánějí poslušně před jeho vůlí a klanějí se Mu! V mešním obětování mu přinášíme v symbolu vody a vodní kapky své srdce, své sklony, svou vůli, svou práci, modlitby a utrpení; to všechno je jen bezvýznamná, bezcenná voda. Tu přichází On – „Pán“, ve svatém proměňování a svou všemohoucí vůlí a svým slovem obnovuje zázrak z Kány: voda, která byla přilita do kalicha, je zároveň vínem posvěcena, proměněna ve svatou krev Kristovu; my sami, naše srdce, naše myšlenky, naše práce, modlitby a utrpení, jsou proměněny, posvěceny v Krista, přijímají novou přirozenost, dostávají nové bytí a cenu, jakou by nikdy nemohly mít, kdyby nebyly „proměněny“ – mají od nynějška značku Kristovu. Otec v nich poznává lásku svého božského Syna a slyší z nich hlas, chválu a dík, klanění a milující oddanost svého Syna. „Posvěť se jméno tvé! Buď vůle tvá! Odpusť, Otče! Zbav nás od zlého!“ Podivuhodné společenství našeho obětování, jednání a modlitby s Kristovým obětováním, jednáním a modlitbou! Je to pouze začátek proměnění našeho pozemského člověka v nebeského, v člověka vzkříšeného a věčně blaženého. Tam budeme pít „dobré víno“ ve věčném rozkošném zasnoubení se svým nebeským Snoubencem Kristem, když jsme na zemi v obětní Hostině mše svaté už obdrželi začátek a neklamnou záruku nebeské svatební hostiny. Tam je pak v blaživém patření na Boha dovršena věčná Epifanie, – zjevení Krista Pána.

P. Benedikt BAUR O.S.B.