Duchovní přijímání

Autor: P. Mgr. Štěpán M. Filip OP Th.D

Náš pan farář říkal, že lidem, kteří z různých důvodů  (nyní zejmána v období koronaviru pozn. webu) nemohou přistoupit ke svátostem, se nabízí duchovní svaté přijímání. Nevím přesně, jako mám tomu výrazu rozumět a jaké podmínky k tomu musí být splněny. Můžete mi to vysvětlit?

“Eucharistie se jeví jako vrchol všech svátostí a vede k dokonalosti společenství s Bohem Otcem skrze ztotožnění se s jednorozeným Synem působením Ducha Svatého. […] Právě proto je vhodné pěstovat v duši stálou touhu po eucharistické svátosti. Z toho vznikla praxe «duchovního přijímání» rozšířená v církvi již po staletí a doporučovaná učiteli duchovního života”, píše papež Jan Pavel II. ve své poslední encyklice Ecclesia de Eucharistia (č. 34). Duchovní přijímání je tak spojení duše s Ježíšem Kristem přítomným v Eucharistii, a to nikoliv přijetím nejsvětější svátosti, nýbrž touhou po tomto přijetí, vycházející ze živé víry. Podstatná je zde tedy výslovná touha po eucharistickém Kristu. Vírou, která je základem této touhy, je především víra v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii (Eucharistie je samotný Ježíš Kristus) a víra v účinnost touhy po přijetí svátostí, která za určitých okolností může nahradit samotné přijetí svátosti.

Praxe duchovního přijímání se může opřít o učitelskou autoritu Tridentského koncilu, který ve svém dekretu o svátosti Eucharistie učí, že někteří přijímají tuto svátost “pouze duchovně, totiž ti, kteří pojídají tento nebeský chléb úkonem touhy, živou vírou, «která se projevuje láskou» (Gal 5,6), a tak získávají jeho plod a užitek”. Koncil zde vychází z učení sv. Augustina a středověkých teologů včetně sv. Tomáše Akvinského. Novodobí duchovní autoři první třídy, jako jsou sv. Terezie z Ávily, sv. František Saleský, sv. Alfons Maria z Liguori a mnozí jiní, se pak předhánějí v doporučování této zbožné praxe.

Obecně platí, že věřící může i vícekrát během dne duchovně přijímat eucharistického Krista v době, kdy ho nepřijímá a nemůže přijímat svátostně čili ve svatém přijímání. Zvláštní význam má toto duchovní přijímání pro ty, kdo z jakéhokoliv důvodu nemohou přistoupit ke svátostnému přijímání. Duchovní přijímání má však velký užitek i pro ty, kdo řádně přistupují ke svatému přijímání, neboť v nich udržuje a rozvíjí stálou touhu po Eucharistii, je přípravou na svátostné přijímání a jeho jakýmsi prodloužením a pomáhá učinit celý náš život “eucharistickým”. Ten, kdo se nachází ve stavu těžkého hříchu, by měl před samotným duchovním přijímáním vzbudit dokonalou lítost, tj. lítost z lásky k Pánu Bohu, a případně předsevzetí přistoupit k svátosti smíření, aby Krista nepřijímal nehodně. Vyjádřením a povzbuzením touhy, v níž spočívá duchovní přijímání, je ústní modlitba, jejíž různé podoby můžeme nalézt v modlitebních knížkách a kancionálech. Jedna z takových modliteb například prosí: “Ježíši, v tebe věřím! Ježíši, v tebe doufám! Ježíši, tebe miluji! Otvírám ti srdce své. Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posvěť mě! Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posilni mě! Přijď ke mně, Pane Ježíši, a živ mě k životu věčnému!”

Duchovní přijímání má jistě celou svou hodnotu ze svátostného přijímání, ale na druhé straně ukazuje na důležitost touhy srdce ve vztahu k Eucharistii. To potvrzuje jedna mimořádná událost, kterou ve své knize Pravá nevěsta Ježíše Krista zaznamenává sv. Alfons Maria z Liguori: Jedné zbožné řeholnici se zjevil Pán Ježíš, ukázal jí dvě nádoby, jednou zlatou a druhou stříbrnou, a řekl: “Ve zlaté nádobě uchovávám vaše svátostná přijímání a ve stříbrné nádobě vaše duchovní přijímání.”