Francouzská revoluce – počátek svobody nebo zločinu?

 

Má Katolická církev důvod „slavit“ Francouzskou revoluci?

14. červenec r. 1789 je znám v dějinách jako den vypuknutí Velké francouzské revoluce. Právě tohoto data dobyli zrevolucionalizovaní Pařížané Bastillu, známé vězení, kde prý čekali na tajnou popravu odpůrci krále. Nic z toho nebylo pravdou. V Bastille dav nalezl pouze 7 kriminálních zločinců. Velitel de Launay, ušlechtilý muž, chtějící se s povstalci domluvit, byl se svými spolupracovníky brutálně zavražděn.

Dobytí Bastilly vůbec nebylo spontánním lidovým hnutím. Vše vyprovokoval bratranec krále Ludvíka XVI. Filip, svobodný zednář, jenž si dal přezdívku „Filip Egalité“ (což znamená „rovnost“), nedočkavý trůnu. Právě on zorganizoval lidové nepokoje se záměrem svrhnout Ludvíka a prohlásit sama sebe králem Francie.   Nevyšlo mu to však. Skončil pod gilotinou podobně jako spousta jiných revolučních nadšenců – a jeho katy se stali ti, od nichž by to nikdy nečekal, ti, kteří spolu s ním provolávali slávu protikatolickému podvodníkovi Voltairovi a protikřesťanské revoluci.

Nebudeme zde čtenářům předkládat historický exkurs do dějin Velké francouzské revoluce, která je takřka ve všech evropských učebnicích dějepisu prezentována jako počátek éry svobody, demokracie a lidských práv. Francie dokonce slaví 14. červenec, den jejího vypuknutí, jako státní svátek. Naštěstí dnes již existuje dosti kvalitních historických publikací, které dokazují pravý opak. Ve Francii to je profesor Sorbonny Reynald Secher, v Polsku Jerzy Robert Nowak (jeho kniha „Církev a Velká fr. revoluce“ vyšla v mém překladu v Matici cyrilometodějské r. 2003), v Německu Horst Gebhard aj.

Historická realita ve světle těchto prací je taková, že u počátků tohoto „epochálního vykročení lidstva směrem ke svobodě a pokroku“, jak Francouzskou revoluci označil známý levicový historik Albert Soboul, stáli zločinci a morální zvrhlíci á la markýz de Sade, od něhož pochází slovo „sadismus“. T. G. Masaryk v závěru své „Světové revoluce“ (str. 608, vydání r. 1930), píše: „…teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a tím i úplnou svobodu svědomí a uskutečnila ji v ohledu náboženském.“ Ano, „uskutečnila“ – a sice gilotinou a bestiální genocidou katolického obyvatelstva ve Vendée i jinde způsobem, který si v ničem nezadá s pozdějším tureckým vyvražděním Arménů, nacistickým holocaustem Židů a sovětskou likvidací milionů tzv. „kulaků“ umělým hladomorem.

Obdivovatelé Francouzské revoluce tvrdí, že krutosti strany jakobínů vůči katolickým obyvatelům Vendée byly pouhým excesem této 10 let trvající éry. Není to pravda, hned v únoru r. 1790, tedy pouhého půl roku po dobytí Bastilly parlament zrušil všechny řeholní řády a kongregace a v červenci téhož roku promulgoval tzv. civilní konstituci kléru,  jež požadovala volbu farářů a děkanů „lidem“ včetně protestantů, židů a ateistů. Papež Pius VI. to odsoudil, biskupové a kněží, kteří zachovali věrnost Církvi a Římu a konstituci nepodepsali (tzv. nepřísežní), byli zatýkáni a deportováni do Guayany, francouzské kolonie v Latinské Americe, kde pro ně úřady zřídily speciální koncentrační tábory.

To však byla pouhá příprava ke „konečnému zúčtování“, ke „zničení té hanebnice“, jak se o Církvi vyjádřil Voltaire. V září r. 1792 proběhly tzv. „zářijové masakry“, kdy dav poštvaný Dantonem, Saint-Justem a dalšími revolučními kreaturami přepadl v Paříži vězení, většinou šlo o budovy zrušených klášterů, kde čekali na svůj ortel nepřísežní biskupové a kněží, a povraždil je kyji, šavlemi a noži, těla zabitých pak ještě zohavil. R. 1793 potom Národní konvent zakázal veškerý katolický kult a zavedl místo něj tzv. „kult rozumu“, který představovala pařížská prostitutka madam Maillardová, již odpadlý pařížský arcibiskup Gobel, jenž deklaroval svůj ateismus, posadil na oltář v katedrále Notre Dame. Kdo odmítl povinnou poklonu této  „bohyni rozumu“ (podobné symboly byly instalovány ve všech francouzských městech), čekala ho gilotina. V Lyonu a okolí vládní komisař a odpadlý řeholník Joseph Fouché nechal z děl postřílet tisíce vesničanů včetně žen a dětí jen proto, že nechtěli vzdát hold novému „kultu rozumu“.

Ve Vendée obyvatelstvo spontánně povstalo proti této satanské tyranii, nebyli však schopni vzdorovat mnohonásobné početní převaze jakobínského vojska.  Došlo k první masové genocidě obyvatelstva v dějinách, tentokrát z náboženských důvodů, a její oběti se stali věrní katolíci. V kamenolomech Miseri u Nantes bylo např. pohřbeno 4 tisíce povražděných katolíků pod tak tenkou vrstvou země, že mrtvolný zápach dosahoval až do města. Komisař Carrier v Nantes nechával kněze a venkovské rodiny topit na proděravělých bárkách v řece Loiře. Tzv. „pekelné kolony“ generála Turreaua vyslané z Paříže kromě rabování a ničení měly krvelačnou „zálibu“ v nabodávání nemluvňat před zraky jejich matek na bajonety, poté zavraždily i je, když je vojáci předtím v chrámech na oltáři znásilnili.

Počet katolických obětí nejen ve Vendée, ale i v jiných částech Francie, jde do stovek tisíc, některé prameny píší až o 800 tisících. Ve Vendée zůstaly většinou jen zničená stavení, lidé žádní. To byla opravdová genocida. Potvrdil to sám jakobínský generál Westermann, který vítězoslavně psal do Paříže: „Občané republikáni, Vendée už neexistuje! Díky naší svobodné šavli zemřela i se svými ženami a dětmi. Rozhodl jsem se pohřbít v lesích a bažinách Savenay celé město…děti rozdupal koňmi a vyvraždil ženy, aby nemohly plodit bandity. Není mi líto ani jednoho vězně. Zničil jsem všechny…“ Revoluční úřady poslaly za to onomu sadistickému zvrhlíkovi vřelou gratulaci. Známý italský žurnalista a autor knih rozhovorů s posledními papež Vittorio Messori k tomu napsal: „Všechno to, co praktikovala za II. světové války SS, bylo již dříve vykonáno ve Vendée ´demokraty´vyslanými z Paříže: ze seškrabané kůže obyvatel Vendée se vyráběly boty pro úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky. Stovky mrtvol byly zpracovány na tuk a mýdlo. Ve Vendée došlo poprvé k uplatnění chemické zbraně, k použití jedovatých plynů a otrávené vody. Tehdejšími plynovými komorami byly lodě naplněné venkovany a kněžími, zavezené doprostřed řeky a potápěné…“

Někteří obhájci Francouzské revoluce (Francois Furret) však mají tváří v tvář tomu všemu ještě drzost lhát, že prý vendéští povstalci jednali stejně. Nikoliv, není znám jediný případ, že by katolická armáda z Vendée, bojující pod zástavou Nejsvětějšího Srdce, zavraždila jediného civilistu. Zajaté republikánské vojáky odzbrojovala a propouštěla domů, jak markantě ukazuje případ v Chemille, kde cca tisíc zajatců bylo koncentrováno v kostele, kde se vendéští hromadně pomodlili Otčenáš a po slovech „odpusť nám naše viny“ vyvedli všechny zajaté ven a dali jim volnost k odchodu domů. Revoluční jakobínská vláda v Paříži však publikovala „zprávu“ o masakru, jehož se vendéští „bandité“ měli dopustit ve městě Marchcoul, kde se prý zfanatizované katoličky vrhly na místní republikány a stovky z nich zaživa rozčtvrtily. Byla to záměrná propagandistická lež se záměrem vyvolat u obyvatelstva nenávist vůči katolíkům věrným Kristu. Dokazuje to úřední zápis v místní kronice, pořízený samotnými republikány, který sděluje, že vendéští město dobyli, odzbrojili republikánské vojáky a zase odtáhli. Pařížské úřady však uplatnily Voltairovu zásadu: Lžete, jen lžete, milí přátelé, však ono něco z toho vždycky zůstane.

Francouzskou revoluci proto nelze v žádné  případě oslavovat. Bylo to hrůzostrašné vyšlehnutí pekelných plamenů. To, že francouzský stát nadále slaví 14. července svůj státní svátek, mu rozhodně neslouží ke cti. Nicméně Francouzská republika je laicistická a protikatolicky orientovaná. Smutné ovšem je, že na oslavách Francouzské revoluce se podílí i Katolická církev, což vyvolává u pravověrných katolíků hněv a pobouření. Papež sv. Jan Pavel II. sice už v 90. letech prohlásil hromadně za blahoslavené mučedníky z Vendée, nicméně v  pařížské katedrále Notre Dame už léta letoucí se každoročně 14. července celebruje slavnostní mše k oslavě „státního svátku“. A nemusíme chodit až do Francie. I u nás v Praze, když francouzská ambasáda pořádá oslavy tohoto pochybného výročí, málokdy chybí někdo z našich církevních hodnostářů. Co tam jdou slavit? Genocidu věrných katolíků? Bestiální surovosti, které ji doprovázely? Odpad od Krista, který 14. červenec r. 1789 v masovém měřítku nastartoval? Vjezd na „dálnici do pekla“? Inu, odpovědi musí dát oni, my to za ně dělat nebudeme. Jako katolíci věrni Kristu, Písmu sv. a Tradici, však musíme kategoricky vyjádřit svůj nesouhlas.

PhDr. Radomír Malý