Kardinál Sarah a naše tichá apostaze

Kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro Bohoslužbu a Svátosti. Zdroj. Wikipedia

Novou knihou výrazně vstoupil do posynodních diskuzí prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Robert Sarah, který se tak zcela jasně a přísně postavil na stranu konzervativního církevního křídla, které neochvějně brání nauku církve o svátosti Eucharistie a podmínek jejího hodné a platného udělování. Souhlas s liberálními teology- inovátory, aniž by kohokoli zmiňoval jménem, nazval tichou apostazí.

Kniha God or Nothing (Bůh nebo Nic), která je rozsáhlým rozhovorem s kardinále Robertem Sarahem, prefekta Kongregace pro Bohoslužbu a disciplínu Svátostí, od francouzského žurnalisty Nicoly Diat je jednou z nejvíce fascinujících věcí vydaných v nedávné minulosti. Nemohu chválit tuto knihu příliš vysoko. Dýchá z ní moudrost, pohled na věc a hluboká víra věrného a oddaného služebníka církve. Je to prorocký svědek pravdy. Sarah se dostává ke kořenům toho, co je churavějícího v dnešním světě, a k tomu navrhuje neměnnou nápravu Církve: věřit v Boha a zjevovat ji na jeho Synu Ježíš Kristu. Na základě této cesty tak pokáral společně jak církevníky, tak i věřící laiky, kteří přilnuli k té příležitosti, při které právě odevzdáním se (většiny z nich) přineslo velkou škodu církvi.

Papež Pius X., když byl krátce po svém zvolení požádán, co bude programem jeho pontifikátu, ukázal na kříž a řekl: „Toto je můj program!“ V podobné dikci otázky, když se (Diat) ptal na problematiku současné situace – Zda-li „je to krize Církve nebo ‚krize Boha?‘,“Sarah odpovídá: „Na rozdíl od toho, co si možná myslíme, největší potíž mužů není věřit tomu, co Církev učí na morální úrovni; nejtěžší věc pro postmoderní svět je věřit v Boha a v jeho jediného Syna.“

Zakořeněným problémem západní společnosti – a tím i Církve – neznamená nic víc než tohle: stupně nevíry v Boha a jeho zjevení. Tato nevěra se pohybuje mezi ateismem (ať už teoretickým nebo praktickým), agnosticismem (často plod nevědomosti, lenosti nebo duchovní slepoty) a přilišně vybíravým katolicismem. 1)V originálu pick-and-choose Catholicism – tedy doslovně příliš vybíravý a vybraný katolicismus Když selžeme v bezvýhradném lpění ke Kristu a jeho učení, jsme pak prosti veškerých vlastních prostředků – není pak šťastné ono myšlení.

Sarah uvádí: „Pokud je oslabeno pouto mezi Bohem a křesťany, Církev se pak stává pouhým lidským konstruktem, jedním spolkem mezi ostatními. Právě tím se pak Církev stává triviální; dělá sama ze sebe pozemskou a je poškozena do té míry, že ztrácí svůj původní charakter, svou původní podstatu. Ve skutečnosti jsme si bez Boha vytvořili naši vlastní církev dle našeho vlastního obrazu, pro naše malé potřeby, libosti a nelibosti. Móda se zmocnila Církve, a iluze posvátnosti počíná spět k zániku jako nějaké prošlé léky.“

Vezměme si takové věci jako je nedávná chvála zesnulého Davida Bowieho na stránkách L´Osservatore Romano. To navazuje na dřívější elegizaci (truchlení, pozn. překl.) Michaela Jacksona a nedávné použití baziliky svatého Petra jako promítacího plátna pro různé světské obrazy. Ještě více je signifikatní skutečnost, že víra byla trivializována v rámci kampaně udělování svatého přijímání rozvedeným a znovusezdaným. Zde v této věci pouhé zopakování Pánových slov, „Každý, kdo opustí svou manželku a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství“ (Lk 16-18), se zamítá jako kruté, nelaskavé a nerudné.

Udělování svatého přijímání těm, kteří žijí v neplatném druhém manželství, je viděno u inovátorů jako věc spravedlnosti – lék na jejich nespravedlivé vylučování z církevní komunity věřících, jejich vystavování nechtěné hanbě, a frustraci jejich chvályhodné touhy být živeni Pánem. Inovátoři posměšně stigmatizují 2000 let katolického učení jako překonaný, rigózní a fundamentalistický výklad Pánových slov. Taková neústupnost údajně brání Církvi provádět „skutečný Pánův úmysl“, že každý, kdo chce přistoupit ke svatému přijímání, má být přizván k účasti na hostině Jeho nebeského Těla a Krve.

Ale Pánova slova jsou jasná, a byla tak věrně použita v životě Církvě už od jejího počátku. Nemohou být zamítnuta, aniž by narušila závaznost všeho ostatního, co On řekl. Kampaň v zájmu uvolnění cesty ke svatému přijímání pro rozvedené a znovusezdané je korupcí, předělání církve na sentimentální shromáždění, v němž je zahrnuto jen pár určitých částí z toho, co Pán řekl, kázal a žil.

God_or_Nothing

Kniha rozhovorů s kardinálem Robertem Sarahem God or Nothing, Ignatius Press, 2016. Zdroj: The Catholic Thing

Zde je nový dril: Pokud najdeme v radostné zvěsti něco ofenzivního (útočného) vůči našim novým cítěním, pak to ignorujme a účinně přepišme učení Církve tím, že změníme její svátostnou praxi. Uklidní se tak vášně, neboť se tím tvrdí, že doktrína zůstává nezměněna. My vlastně reálně takto ani nevěříme, zajisté, ale právě toto je to nezbytná kamufláž pro revoluční doktrinální inovace alespoň do chvíle, kdy můžeme odložit tuto přetvářku. Pak už jen můžeme jednoduše oznámit, že cokoliv si něco někdo myslel, že znamená Kristovo učení v milosti, teď vlastně už znamená něco úplně jiného a to především díky darům „prorockých hlasů dnešní doby.“

Jak jsme se dostali do tohoto bodu? Kardinál Sarah přikládá odpověď: „Západní společnosti jsou organizovaný a žijí tak jakoby Bůh vlastně ani neexistoval. Křesťané sami se tak v mnoha případech usadili do stádia tichého odpadlictví.“ Posvátný charakter svátosti byl pohlcen v humanistickém názoru, že vidí církev jako automat osobního pohodlí a potěchy, a jako propagátora skupinové solidarity a sociální akce. V tomto schématu je nepřípustné, aby někdo, kdo chce přijímat svaté přijímání takto činil. Není to tichá apostaze, když nám někteří duchovní říkají, že se jedná o nehodné přijímání Těla a Krve Páně, a přesto nesmí být připomínáno věřícím, co vlastně Pán řekl?

Naše z velké části pošpiněná západní kultura je reflexivně nepřátelská vůči pravdivému prohlášení, že je v konfliktu se sexuální revolucí. Církev má za úkol hlásat pravdu o manželství, jak nás učil náš Pán, a né předhazovat, že učení jde stranou, aby bylo v souladu se světem. Kardinal Sarah se trefil opět přesně do terče, když říká: „Církev hlásá Boží slovo a slaví svátosti ve světě. Musí to tak činit s maximální poctivostí, skutečnou přísností, milosrdným respektováním lidské bídy, kdy má sama za úkol vést k „záři pravdy“, jak můžeme citovat z úvodních slov encykliky Jana Pavla II.“ 2)Jedná se o morální encykliku Veritatis splendor z roku 1995, která výstižně reflektuje a odpovídá na otázku bohatého mládence k Ježišovi, co má dělat pro to, aby měl věčný život. Pán zde jasně odpovídá, že se má odpoutat od materiálního pozemského světa, rozdat, co má a jít za ním. Pozn. překl.

Jak říkají Francouzi – “Ainsi soit-il,” „Může to tak být“ – což jasně znamená, že, … Amen.

Fr. Gerald E. Murray

Zdroj: The Catholic Thing, 16.1.2016

Reference   [ + ]

2 komentáře u „Kardinál Sarah a naše tichá apostaze

  1. Pingback: Rozhlédnutí 2016/01/24 – Duše a hvězdy

  2. Lucie Cekotová

    Kniha kardinála Saraha „Bůh nebo nic“ vyjde v češtině ještě letos v Kartuziánském nakladatelství.

Komentáře nejsou povoleny.