Neděle po Nanebevstoupení Páně

Duchovní zamyšlení nad liturgií dnešní neděle.

1. Kristus vešel slavně do nebe. Církev, kterou zanechal na světě, upírá své zraky k nebi, plná touhy opět viděti a míti Toho, jemuž náleží její srdce, její láska. Bez Něho se cítí osamělá, a jakýsi smutek ji skličuje srdce. On je u cíle; ona ještě na zemi!

Z této opuštěnosti volá v dnešním mešním introitu ke vzdálenému Snoubenci prosebná slova: „Pane hledám tvou tvář; neodvracej ode mne svůj zrak, aleluja. Pán je mé světlo a má spása.“ A Církev, která se takto modlí, jsme my všichni a je každý jednotlivec. „Hledám tvou tvář.“ Tomuto hledání dáváme výmluvné vyjádření v devaterém Kyrie eleison. A rovněž v modlitbě toho dne: Náš život nemá být nic jiného než vyjádření naší oddanosti Bohu a touhy, sloužit Bou čistým srdcem. „Hledám tvou tvář“ ve vroucí modlitbě, ve shovívavé odpouštějící lásce, v nezištné oddanosti společnosti, církvi, duším, k vůli Bohu (epištola): „Co jste tak učinili jednomu z nejmenších těchto bratří, mně jste to učinili“ (Mt 25,40). Tak se stává čekání Církvea křesťana na budoucí život požehnanou kulturní prací pro Boha a Krista. Kde toto smýšlení naplňuje duši, tam duše nehledá marně Kristovu tvář: „Nenechám vás jako sirotky. Přijdu opět k vám.“ nejprve v „jiném Utěšiteli,“ v Duchu svatém, kterého slíbil Kristus poslat místo sebe, jako svého zástupce (evangelium). Vděčně odpovídáme na toto přislíbení radostným „Credo – Věřím.“

2. Při obětování vzpomínáme na vítězný vstup Krista do svatyně nebes, Tento vstup je jako příchod velekněze Krista k nebeskému oltáři, jako ono obětování, v němž se Kristus z nevýslovné lásky podává Otci k věčnému spojení (Offertorium). V darech chleba a vína přinášíme za oběť i sebe, svou vůli, náklonnosti, své síly, své jednání: je to úplné zasvěcení Bohu, odraz nanebevstoupení Kristova, prožívané „Vzhůru srdce!“ Brzy příjde okamžik svatého proměňování. Tu se stává hmatatelnou skutečností, co bylo přislíbeno v evangeliu: „Přijdu opět k vám!“ Jaký to milostiplná příchod! „Hledám tvou tvář.“ Nyní sestupuje Kristus dolů, činí se obětí v nás a s námi v nejtěsnějším a nejskutečnějším společenství modlitby a oběti. Zde, v oběti mše svaté, nás zapojuje, do svého obětního smýšlení. Jako svým božským slovem proměňuje podstatu chleba v sebe, tak zasahuje – když se s Ním staneme jedinou hostií – do našeho nitra a proniká nás svým duchem a životem. Takto se stává náš život z pochopeného a vnitřního spoluobětování mše svaté více a více vyjádřením ducha Kristova v nás. Když v duchu a v pravdě přinášíme eucharistickou oběť spolu s Kristem, když denně ve svaté oběti umíráme a povstáváme s Kristem, stáváme se neodolatelným svědectvím pro Krista, zosobněným vyznáním Krista. „Budete o mně vydávat svědectví.“ To je zralý plod účasti v oltářní oběti. Spoluobětování mše svaté staví křesťana každým dnem více do protikladu nejen se starým člověkem v sobě, nýbrž i se „světem“ mimo něj, s nepřáteli Krista a kříže! Vyloučí vás ze synagogy, ano přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.“ Ale účast v oltářní oběti činí křesťana nejen hrdinským bojovníkem, svědkem pro Krista, nýbrž s Kristemi vítězným dobyvatelem, „Opět příjdu k vám“ ve svatém přijímání. „Neprosím, abys je vzal ze světa“, z jeho vábení a svádění, z jeho posměchu a jeho pronásledování, „nýbrž abys je chránil zlého“ (Jan 17,15). To je krásný užitek z účasti v mešní oběti a v obětní hostině. „Přijdu k vám opět a vaše srdce se bude radovat.“

Rozjímání:  „Milovat, trpět“

1. Pán vstoupil na nebesa. Církev pohlíží vzhůru plna touhy a „hledá jeho tvář“ (Ve staré době se konávala v Římě dnešní oběť mše svaté v chrámě Panny Marie u mučedníků, ve starém Pantheonu. V tomto chrámě se uchovával obraz „tváře Páně“, potní rouška Veroničina, která je dnes uctívána u sv. Petra.). Ale Církev nezapomíná na úkol, který ji přidělil Pán: „Budete svědčit o mně.“ Církev vydává svědectví o Kristu tím, že miluje a trpí.

2. Církev miluje. Ona není celým svým bytím a svou podstatou nic jiného než láska k Bohu a bližnímu, vší silou uplatňovaná v jednání. Poněvadž Církev je královstvím Božím na zemi, je společenstvím lásky. „To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). „Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,35). Podle toho bude všem zjevné, že v Církvi žije a působí duch Kristův, že ona je pravá Církev Kristova. „Nejmilejší! Buďte opatrní a bděte na modlitbách! Především mějte vytrvalou lásku jeden k druhému, neboť láska odčiňuje množství hříchů. Buďte pohostinští jedni k druhým bez reptání! Posluhujte si navzájem každý podle milosti, kterou dostal, jako dobří správcové rozličné milosti Boží; vykonává-li někdo úřad, vykonávej jej jako z moci, kteoru Bůh uděluje, aby ve všem byl oslaven Bůh skrze Ježiše Krista, Pána našeho“ (epištola). Skvělý úkol vydávat svědectví o Kristu. Splníme jej v tom stupni, jak uplaťnujeme lásku v myšlenkách, slovech, skutcích.

Církev trpí. „Vy budete svědčit o mně … Toto mluvil jsem k vám, abyste se nepohoršili. Ze synagogy vás vyloučí. Ano přichází hodina, kdy každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu. A to vám učiní, poněvadž nepoznali ani Otce, ani mne. Ale toto jsme mluvil k vám, abyste se rozpomenuli, až přijde ona hodina, že jsem vám to (předem) pověděl“ (evangelium). Církev trpí. Sdílí úděl svého Snoubence. „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20). Petr je ukřižován, Pavel sťat. Nesčetné tisíce hrdinů víry a křesťanské ctnosti, biskupové, kněží, jáhni, laici, muži, mládenci, panny, ano i hoši a dívky, jako Pankrác a Anežka, dávají radostně svůj život na svědectví pro Krista. Čtyři těžká pronásledování podstoupila Církev v prvních třech stoletích: na svědectví pro Krista.  Přicházejí první velké bludy dalších staletí: noví nepřátelé, nová utrpení, nová pronásledování, noví mučedníci! Přicházejí králové a mocnáři této země a žádají od Církve, aby prohlásila za zrušený zákon Páně o svátosti manželství a počítala s vášněmi porušeného lidského srdce. Ona to neučinila. Statečně vydává svědectví pro Krista a jeho zákon, i za cenu odpadu rozsáhlé země. Přicházejí nové myšlenky, nové duchovní proudy. Žádají vyrovnání dogmatu a křesťanské mravouky s duchem doby. Církev stojí nezměnitelně s Kristem. Nechává si zlořečit, nechává se vláčet do bláta. Trpí – jako svědkyně pro Krista, pro jeho neomylnou pravdu a pro jeho božskou autoritu, Svatá Církvi, ty jsi vyplnila příkaz, který ti dal tvůj Snoubenec při svém odchodu, „Budete svědčit o mně.“ Ty jsi vpravdě Kristova Církev! Já stojím s tebou a s tebou ve věrnosti tobě, vydávám svědectví pro Krista. Musí-li to být, i se ztrátou své cti před světem, svého postavení, svého života.

3. „Především mějte vytrvalou lásku jeden k druhému.“ Podle lásky se pozná, zda v nás působí duch Kristův. Proto nám liturgie neúnavně vždy znovu připomíná posvátnost lásky. Tím nám dává otázku: Jaké je to u tebe s láskou? „To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12).

„Přichází hodina, kdy každý kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu“ (evangelium). Nesmíme očekávat něco jiného, ani si přát něco jiného. „Toto jsem mluvil k vám, abyste se rozpomenuli, až přijde ona hodina, že jsem vám to (předem) pověděl“ (evangelium). A my to nechcemevůbec chápat, že ta hodina musí přijít také na nás! Všechno, jenom ne trpět! Ještě máme v sobě tak málo světla a ducha Kristova!

Modlitba: Všemohoucí věčný Bože, dej, abychom ti byli vždy oddáni svou vůlí a tvé velebnosti sloužili čistým srdcem, Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

P. Benedikt Baur O.S.B.