První neděle po Zjevení Páně

První neděle po Zjevení Páně.

Zamyšlení nad liturgickými texty dnešní neděle.

I.

Ježíšova obětní cesta

1.Dnes nám liturgie dopřává být svědky prvního úředního obětování, k němuž půjde dvanáctiletý Ježíš do Jeruzaléma. „On musí být u svého Otce.“ Podává se Otci za oběť. Pak se vrací zpět do Nazareta a pokračuje tam ve své oběti v tichém rodinném kruhu: „Byl jim poddán“: poslušnost, práce, poníženost. O dvacet let později dovrší svou oběť v Jeruzalémě, na kříži. Připojme se k oběti Ježíškově, jak nás k tomu vybízí epištola.

„Podávejte své tělo v oběť živou, svatou, bohulibou! To budiž vaše správná bohoslužba.“

2.Ježíš obětuje. Od dávných dob putovali židé ze všech končin země do Jeruzaléma, aby obětovali. Bez přerušení planul posvátný obětní oheň v předním nádvoří chrámovém. Byla stále porážena nová zvířata a jejich krví byl pokropen oltář zápalných obětí. Ale Bůh neměl zalíbení v těchto obětech. Ony nemohou člověka zbavit hříchu a ospravedlnit jej před Bohem. Nemohou dát Bohu ani důstojnou oslavu. Musí přijít, a přijde nová oběť. „Tak praví Hospodin: Nechci dary (oběti) z vaší ruky. Od Východu slunce až na Západ bude mé jméno veliké mezi pohany a na každém místě bude mému jménu přinášena oběť čistá“ (Mal 1,10,11). Dnes začíná ta nová oběť: Vtělený Syn Boží vystupuje, ponejprv jako Izraelita, na chrámovou horu a tam přináší svou oběť nepozorovaně, nenápadně. Obětuje s Marií a Josefem prostý dar chudých: ale do tohoto daru vkládá Ježíš své nitro, celou svou bytost, ochotu ke všemu, co si od něho přeje Otec. „Hle, já přicházím, abych splnil tvou vůli, Bože“ (Žid 10,7). Svatá oběť, v které má Otec své plné zalíbení!

Ježíš nás bere s sebou při svém obětování. – „Zapřísahám vás, bratři, abyste podávali své tělo v oběť živou, svatou a bohulibou! To budiž vaše správná bohoslužba!“ „S obětí Spasitelovou spojíme oběť nás samých. V mešním obětování dáme všecko. Svou bytost, tělo i duši, učiníme „svatým“ a od hříchu čistým obětním darem. „Správným“ darem obětním, tj. produševněným, oživeným duchem, milostí, vírou a svatou láskou. Naše obětování nezačíná teprve obětováním mešním a nekončí jím: ono obsahuje celý každodenní křesťanský život. Tak nám to říká epištola, když pokračuje: „Nepřipodobňujte se tomuto světu (jeho zásadám, názorům, skutkům), nýbrž přeměňujte se obnovou své mysli“. „Nová mysl“ – nový duch, duch Kristův musí do nás přijít a nás uchvátit, abychom milovali to, co On miluje, nenáviděli, co On nenávidí, konali, co On přikazuje a si přeje, a abychom žili podle příkladu, jejž nám On dal … V „novém duchu“ chápat, milovat a konat, co „je vůle Boží, co je totiž dobré, co dokonalé“ (epištola). – „Podávejte své tělo v oběť živou, svatou a Bohu milou, v nejtěsnějším obětním společenství s Pánem a Spasitelem, který se dnes v našem středu obětuje za nás a s námi.

  1. Být křesťanem znamená: konat Ježíšovu obětní cestu do Jeruzaléma, nechat se obětovat s Ním ve mši svaté, i v denním životě. „Dal jsem vám příklad!“ (Jan 13,15).

„Podávejte své tělo Bohu v oběť živou.“ Naše tělo je víc než žalář duše, více než pouze sídlo zkaženosti a smyslnosti; víc než pouze špatná látka, pramen všech hříchů. Ono má čest i povinnost stát se svatým obětním darem Bohu. Novým duchem učiníme z něho hostii, která pak při vzkříšení zakusí velké, věčné proměňování! „Rozsévá se v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti“ (1 Kor. 15,42).

Modlitba:

Ochraňuj nás, Pane, kteří se zasvěcujeme tvé službě, abychom oddání božským věcem, tělem i duší tobě žili. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

II.

Kristus – Božský král

1.„Kristus se nám zjevil“ – ten velký král. Posvátná liturgie nás dnes přivádí k Němu, abychom se mu klaněli. On sedí jako Král na vznešeném trůně. Andělé se mu klanějí. „Hle, ten, jehož říše (vláda) potrvá na věky. Plesejte Bohu, všecky země, služte Pánu s radostí“ – (introit) -.

2.Obdivujme zjevení Boha v dvanáctiletém Ježíškovi v chrámě. Josef a Maria se domnívali, že se Ježíšek vrátil do Nazareta. On však zůstal v chrámě. Tu se vmísil mezi staré izraelské učitele zákona a svými otázkami i odpověďmi je uvedl v úžas. „Všichni žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi.“ Také Marie a Josef „se divili“, když ho nalezli v chrámě. Maria mu řekla: „Chlapče, proč jsi nám něco takového udělal?“ Připomíná mu jeho synovskou povinnost, která jej váže k Otci, k jeho Otci. „Cožpak jste nevěděli, že já musím být u svého Otce?“ To jsou první slova, vyšlá z úst Ježíšových, která nám evangelisté zaznamenávají. To jsou jediná slova z jeho dětství. A ta slova mluví, jako jeho poslední slova na kříži, o Otci, o jeho Otci. Je to epifanie, osvícení, zcela jasné zjevení jeho vědomí, že On je soupodstatný Syn Otcův. Je to vyznání, že On náleží Otci, zcela Otci a jeho vůli. – Hoch uprostřed učitelů zákona září leskem nikdy nevídané moudrosti. Boží Syn! A ten hoch, Boží Syn, jde s Marií a Josefem do skrytosti nazaretské a „byl jim poddán“. Uchvácena, v klanění a s úžasem stojí posvátná liturgie před zjevením Boha v dvanáctiletém chlapci. „Plesejte Bohu, všechny země, služte Pánu s radostí. Předstupme před něho s jásáním, neboť On, Pán, jest Bůh“ – (obětování). On přichází v této hodině do našeho středu, v oběti mše svaté, Svatá epifanie na oltáři! – „Hle ten, jehož vláda potrvá na věky.“

Zjevení Páně má být a chce být svátkem klanění Kristu, Božskému Králi! – Klaníme se mu svou modlitbou, konáním posvátné liturgie zároveň se svatou církví v nebi i na zemi. Klaníme se mu svým rozumem a skláníme jej před vírou v jeho slovo, v jeho nauku, v jeho evangelium, v jeho církev a její dogma. A kdyby všichni měli odejít, říkáme se sv. Petrem: zůstaneme ti věrní: „Ty máš slova věčného života!“ (Jan 6,69). Klaníme se mu svou vůlí tím, že se podrobíme jeho působení v nás a na nás, zařízením, opatřením, navštívením, pokořováním, vnitřním očišťováním, závazkům a povinnostem denního života. Klaníme se mu, když dobro, které konáme, nepřepisujeme sobě samým, své síle, jenž v nás působí chtění i konání“ (Fil 2,13), a s vděčným srdcem říkáme: „Ne, Pane, nám, ne nám, ale svému jménu dej slávu“ (Žl 113,1). Klaníme se mu, když uvedeme do života výzvy dnešní epištoly, abychom poddávali své tělo a svou duši v živou a svatou oběť Otci, abychom se přetvořovali v ducha Kristova a jeho obraz a žili vpravdě jen tomu, co je vůle Boží, co je Bohu milé a dokonalé, ve společenství svaté církve.

  1. Kristus je Král. To je poselství svátku Zjevení Páně. „Viděli jsme jeho slávu“ – (Jan 1,14), slávu Krále, Pána, Kyria. On si ji získal svou obětí na kříži. Bez oběti a kříže nemůže tedy být žádná sláva ani pro církve, pro tělo a údy Kristovy. „Což nemusel Kristus trpět a tak vejít do své slávy?“ – (Lk 24,26).

Proto přinesme „své tělo“, všechno co jsme a máme, jako obětní dar k oltáři. Máme účast v utrpení a smrti Páně: pak jdeme slávě vstříc. Obětování, proměňování a přijímání.

Podáváme své tělo jako živou, svatou a bohulibou oběť. Nejen v hodině mše svaté, – nýbrž po celý den, v praktickém životě. Nepřipodobňujeme se tomuto světu, nýbrž přeměňujeme se obnovou své mysli. Zkoumáme, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. Žijeme zvláště ve vědomí, že my všichni dohromady tvoříme jedno tělo v Kristu (ve společenství Církve), jednotlivci však jsou údy jeden druhého v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (epištola). Žijeme pro celek, pro společnost, pro tělo Kristovo. Tím se klaníme Pánu.

„To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako já jsem miloval vás“ (Jan 15,12).

Kristus budiž mým Králem, Králem mých myšlenek, mé vůle, mých citů, sklonů, celého mého jednání a konání. Jeho vůle ve všem! To nechť je moje vyznání v oběti mše svaté, kterou přinášíme spolu s knězem. Zasvěcuji se mu, a skrze Něho a v Něm Otci.

Modlitba:

Modlitby snažně prosícího lidu, prosíme, Pane, provázej nebeskou dobrotivostí, aby poznávali, co je třeba činit, a dostávali sílu k vyplnění toho, co poznali. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.