Světec z tichých lesů

O svátku sv. Prokopa zalétá naše mysl k památnému sázavskému klášteru, kde slovanská liturgie a duchovní synové sv. Metoděje měli u nás poslední útočiště, v učeném a svatém opatu pak dobrotivého otce a zářivý vzor.

Jako dílo soluňských bratří, tak i životní práce sv. Prokopa podlehla na čas zkáze. Náš křesťanský katolický lid se však k velikým postavám z počátku křesťanství u nás opět vrací, jejich památku oživuje a v jejich obrodné práci pokračuje.

Je tedy naší katolickou povinností a ctí, abychom znali život, dílo a časový význam zakladatele sázavského monastýru.

Svatý Prokop pocházel ze zemanského rodu. Narodil se kolem r. 985 v Choutoni u Kouřimi. Ve slovanském písemnictví se vzdělal na Výšehradě a v některém slovanském klášteře v Uhrách. Vrátil se do Čech a uchýlil se jako poustevník do hlubokých lesů nad Sázavou. Kolem r. 1030 nalezl v samotě Prokopa kníže Oldřich. Poznal v něm kněze vzácných duchovních schopností a zbudoval sv. Prokopu na Sázavě klášter. Prokop tam uvedl zbytky slovanského kněžstva u nás. Mniši se řídili řeholními pravidly sv. Basila a sv. Benedikta a obřady konali jazykem staroslovanským.

Při sázavském monastýru vybudoval sv. Prokop školu, kde se vzdělávali mladí mniši, pěstovali posvátné vědy, zpěv, malířství, sochařství a stavitelství. Sázavský klášter nabyl věhlasu po celé zemi a mnoho mladých mužů žádalo svatého opata o přijetí do řeholní rodiny.

Svatý Prokop sám byl mužem přísné kázně, zbožnosti a pravý otec svých řeholních bratří, které řídil více láskou než přísností. Opatem byl 20 let.

Zemřel roku 1053, to je právě v době, kdy na východě provedl neblahý rozkol patriarcha Michal Cerularij. Byl pohřben v klášterním chrámě sázavském. Roku 1097 umlkl na Sázavě hlahol staroslovanštiny, neboť Břetislav II. tam uvedl latinské benediktiny z Břevnova. Za Rudolfa II. (r. 1588) byly odvezeny ostatky sv. Prokopa do Prahy ke Všem svatým. „Osvícenec“  Josef II. spolu s jinými nejpamátnějšími kláštery zrušil i Sázavu (4. 11. 1785) a zřídil tam josefinskou faru.

Roku 1940 převzali sázavskou faru emauzští benediktini, kteří pracovali na obnově kostela i kláštera a staroslovanské liturgie a farářem tam byl známý P. Method Klement. (V devadesátých letech tam po nějakou dobu sice byli čeští baziliáni, kteří se hlásili k odkazu sv. Prokopa, ale protože jejich činnost při klášteře a v zemi byla více než problematická, je pražský arcibiskup kardinál Vlk v r. 2004 odvolal a poslal na misii na Ukrajinu, kde jejich čelní představitelé přijali nedovoleně kněžské svěcení a roku 2011 ze sebe učinili univerzální světovou církevní autoritu, upadli do trestu exkomunikace za nedovolenost svých svěcení a apostazi spojenou s vyhlášením tzv. „exkomunikace na papeže Benedikta XVI. a posmrtně i na Jana Pavla II. za podporování ducha Asissi“. Dnes je přes veškeré snahy klášter opuštěn.)

Postavy dávných světců nejsou jako podobizny na hradech a v muzejích, jež patří dávné minulosti a modernímu člověku nemají co říci. Svatí katolické Církve vynikají životností a církevní kalendář nám jejich památku rok co rok zpřítomňuje.

a) Svatý poustevník ze sázavských lesů připomíná modernímu člověku, žijícímu v továrnách, kancelářích a učebnách, že nutně potřebuje samoty a tichého rozhovoru duše s Bohem. Tomu slouží naše exerciční samoty. Prázdniny, doba dovolenýc, letního oddechu je pro mnohé vhodnou příležitostí vykonat si exercicie. Studenti, inteligenti, dělníci, nic vás tak neobrodí, neposílí k aktivnímu apoštolskému životu jako exercicie. Tři dny samoty. Sv. Prokope, nauč hlavně naši mládež z měst i z venkova, vyhledávat tichost klášterů pro svaté exercicie!

b) Svatý Prokop nás spojuje s odloučeným křesťanským východem, Ve svém století byl opatem nejzápadnějšího kláštera se staroslovanskou liturgií. Sázavský klášter získal za Prokopova nástupce Božetěcha pro hlavní oltář ostatky synů sv. Vladimíra, sv. Borise a Gleba, které byly v novém sázavském kostele r. 1095 do oltářních kamenů uloženy biskupem Kosmou. Dějiny nás učí, jak Ježíš Kristus, sv. víra a světci spojovali východ i západ a také celé Slovanstvo v jednu svatou rodinu. A dnes? Je možné sjednocení bez Krista?

c) Lovecká družina Oldřichova nalezla v sázavských lesích svatého poustevníka. – Jak by to bylo krásné – a je to zcela nutné – aby všechny výletní místa, letoviska a lázně měla své kaple a pravidelné nedělní bohoslužby. Chápeme, že lidé z továren a kanceláří potřebují tělesného občerstvení v Boží přírodě. Vy však zase pochopte, že není občerstvení tělesného bez občerstvení duchovního. Kolik duší hyne bez nedělních bohoslužeb o prázdninách!

d) Goptická žebra husity zpustošeného sázavského kláštera jako sepjaté ruce světců ční k nebesům a prosí o obnovu, o znovuvybudování. Jak daleko je do jubilejního roku 1953 (tehdy bylo devítisté výročí smrti sv. Vojtěcha, pozn. red.), zaskví se Sázava do té podoby v nové slávě? – A nejenom Sázava. Tolik našich předních národních svatyní (Emauzy, Hrabyň, Sv. Antonín nad Blatnicí, Sv. Kliment u Osvětiman, Levý Hradec atd.) volají po obnově. Velká tovární města volají po nových chrámech. Obnovují se továrny, mosty, železnice (po zničující druhé světové válce, pozn. red.). Boží svatyně, odkud proudí duším prameny živé vody, necháme v rozvalinách?

Kdo pomůže obnovovat a budovat? Nemáme knížat a králů, nemáme velkých mecenášů. Musí budovat lid, všichni společně, dělníci, živnostníci, úředníci …

e) Jak krásně byl vybaven sázavský chrám. Kolik v něm umění, jak krásný zpěv a bohoslužba – A jak vypadají mnohé katolické kostely dnes? Jak pečují farníci o důstojnost Božího chrámu? Díky těm duším, které obětavě pečují o čistotu, prádlo, květiny atd. v našich kostelích. Zdaž by však svou opatskou berlou nepotrestal sv. Prokop ty farnosti, kde jsou kostely uvnitř i zvenčí zanedbávány, nečisty, nedůstojny Boha?

A jak vypadá zbožnost a zpěv v našich svatyních. I v té věci je nám sv. Prokop vzorem. Ať je naše přítomnost v chrámech hluboce zbožná, zpěv nadšený a krásný.

Kristus jako takový patří do parlamentu, do rozhlasu, do tisku, továren, do učeben. Kristus nesmí být uzavřen a omezen jen na posvátná území chrámů, klášterů atd. Křesťané vnášejte Krista do veřejného života, do ulic!

Svatý Prokop vytvořil veliké a krásné duchovní dílo. Vybudoval monastýr a získal pro něj tolik svatých a nadšených duší. Moderní doba je chudá na velká duchovní díla. Proč? Protože je duchovně plytká, chatrné víry, materialistická. Po příkladu sv. Prokopa musíme si zamilovat zbožnost, vést intenzivní duchovní život. Pak teprve budeme schopni vykonat bohumilá díla, která přetrvají věky.

Modlitba (kterou nám snad sám kardinál Quido pozdravil sv. Prokopa v den jeho svatořečení 4. července 1204): „Zdráv buď, svatý Prokope, milostiplný, Pán Bůh s tebou, ty jsi požehnaný mezi všemi svatými. Požehnaný nejdobrotivjěší Bůh , který tobě tolik  milostí udělil. Svatý Prokope, okraso nebe, divotvorče České země, oroduj za mne, velikého hříšníka, nyní i v hodinu smrti mé.“ Amen.

ThDr. Leopold Dýmal (1914 – 1995)