Třetí neděle po Velikonocích

P. Benedikt Baur O.S.B.

Zamyšlení nad liturgickými texty nadcházející neděle.

1. Zmrtvýchvstání směřuje ke konečné oslavě Krista, k nanebevstoupení. V nanbevstoupení se uskuteční slova Apoštolova: „Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Proto ho také Bůh povýšil … Ve jménu Ježíšově musí pokleknout veškeré koleno … A každý jazyk musí vyznat … Ježíš je Pán“ (Fil 2, 8-11). Zároveň však při nanebevstoupení Kristově se vyplní slova, která On sám pronesl po večeři: „Neodejdu-li, nepřijde k vám Utěšitel; odejdu-li, pošlu ho k vám“ (Jan 16, 7). Kristus nás musí zbavit své viditelné, hmatatelné přítomnosti: Pak teprve nám může poslat svého Ducha a prostřednictvím svého Ducha, svatého Ducha, nám býti na blízku, nás řídit a vést. „Duch je to, který oživuje“ (Jan 6, 64). Silou tohoto Ducha, který je poslán po odchodu Kristově, dostávají apoštolové a s nimi ivšichni ti, kteří v Kristu křtem zemřeli a z mrtvých vstali, odvahu a sílu být svědky pro Krista, se světlem a duchem Kristovým se postavit proti světu, přemoci jej, bez bázně podstoupit utrpení a pronásledování od světa, žíti ve světě, ne ze světa a se světem. To je plod velikonočních svátků: velikonoční duch, duch zmrtvýchvstání prostřednictvím svatého křtu, duch nepřemožitelné víry v nové síly, které jsou nám dány, vítězné svědomí, že jsme silnější než satan, svět, hřích a tělo, silnější než naše padlá přirozenost. Tento duch nás spojuje s Tím, jenž jako slavný vítěz trůní po pravici Otcově a působí ve všech, které povolal k svému království. On nás odlučuje vnitřně od tam, kde trůní Kristus a kde nám v domě svého Otce připravil příbytek. Čím více nás naplňuje velikonoční duch a provází nás temnotami a obtížemi pozemského života a všedního dne, tím více také spějí v nás velikonce k svému dovršení, ke křtu Duchem o letnicích. Z těchto souvislostí musí být chápány mešní texty nejbližších nedělí.

2. V evangeliu dnešní mše svaté ohlašuje vzkříšený Kristus poprvé svůj odchod. Jde k Otci, nás však zanechá ve světě a jeho nebezpečích, Ale velikonoční duch, velikonoční světlo nás vede šťastně nebezpečími a zkouškami pozemského života. Naplněni velikonočním duchem, zpíváme svou velikonoční píseň, aleluja, i při odchodu Kristově, i při jeho viditelném loučení od nás. „Plesejte Bohu (Kristu) všecky země, aleluja; opěvujte ho žalmy; oslavujte Ho, aleluja, aleluja, aleluja (Introit). Nechť nás naplňuje a oživuje tento velikonoční duch! O tuto milost prosíme v Kyrie eleison i v církevní modlitbě: „Dej všem, kteří se hlásí ke křesťanskému vyznání, milost, abychom se varovali toho, co odporuje tomuto jménu, a snažili se o to, co se s ním shoduje.“ To je ten velikonoční duch, křestní duch, jehož vzácné síly nám odhaluje epištola. Jsme vpravdě nositeli toho ducha? Vytvořili velikonoční svátky i v naší duši tohoto ducha a toto smýšlení? Jestliže ano, pak platí také pro nás slova prvního alelujového verše: „Vykoupení poslal Pán svému lidu.“ Pak se nelekáme pro pravdu, která se musí vyplnit také na nás, křesťanech: „Kristus (křesťan) musel trpět a vstát z mrtvých, a tak vejít do své slávy.“ Nyní vystupuje v evangeliu Kristus: „Maličko a již mě neuzříte; a opět maličko , a uzříte mě … Vy máte nyní zármutek, avšak opět vás uzřím. A bude se radovati vaše srdce.“ Ve velikonočním duchu jsme silni i proti zármutku, že od nás Kristus odešel; ve velikonočním duchu víme, že příjde konečné vítězství, věčné zmrtvýchvstání: nocí ke světlu! Tak zpíváme s odvahou své Credo a jásavý zpěv k obětování: „Chval má duše Pána.“ Jednou Ho budeme věčně vidět bez clony; a budeme jej mít věčně!

3. Ale už dnes, ano každodenně Ho vidíme opět maličko, i když ve zcela duchovním způsobu bytí. Vzkříšený Kristus, kterého nelze postřehnout smysly, kterého vidíme jedině okem víry, se mezi námi zjevuje ve sv. proměňování. Dává se nám za obětní dar, modlí se, miluje, děkuje, usmiřuje a obětuje s námi a za nás, my s Ním a skrze Něho. Tak nsá zapojuje do svého nekonečně svatého a bohumilého žovita oběti, s námi pozvedá své čisté ruce, v obětní hostině nás znovu naplňuje  svým vzkříšeným životem a táhne naše srdce s sebou vzhůru k nebi. „Maličko, a již mě neuzříte; a opět maličko, a uzříte mě (communio). Opravdu, blaživé shledání v každé mši svaté. Vděčně pronášíme na konci svaté oběti své „Deo gratias“: „Viděli jsme Pána. Aleluja!“

Rozjímání k neděli

Maličko

1. Posvátná liturgie už obrací náš pohled na Nanebevstoupení Páně. Nejsme však smutni pro odchod Páně; vždyť se zde na zemi necítíme doma. Naším domovem je nebe. „Maličko“ a půjdeme za Ním a smíme být věčně u Něho.

2. „Maličko, a neuzříte mě.“ Jenom krátkou chvíli jsme zde na zemi. „Poutníci, cizinci.“ Běda nám, kdyby se nám stala země domovem! Čím opravdověji jsme povstali s Kristem, tím více usilujeme o to, co je shůry, kde sedí Krisuts na pravici Otcově (Kol 3,1), o věčné věci, o domov. Ještě „jsme poutníky daleko od Pána“ (2 Kor 5,6). Vede se nám, jak to pán předpověděl v evangeliu dnešní mše: „Vy budete kvíliti a plakati.“  Život toho, kdo povstal s Kristem ve svatém křtu, v pokání, v přijímání Těla Páně, je nutně „zármutek“, neustálé, pevné, radostné „nikoli“ k vábení, radostem a statkům tohoto světa; život umrtvování a odříkání, neustálého boje proti tělu a krvi, proti hnutím a vábením padlé přirozenosti; život spoluustavičného spoluukřižování s Kristem v účasti na jeho chudobě, na jeho pokoření a utrpení. Nový člověk, který povstal s Kristem, nebývá už chápán svým okolím; jeho jednání, jeho chování, jeho slova a činy bývají špatně vykládány. Ano, i Bůh má pro něho jen více neúspěchů, pokořování, utrpení, vyprahlostí, hořkostí, nemocí. Těm, kteří žijí s Kristem se daří špatně na tomto světě, zatímco ti, kteří se nemodlí, kteří se nestarají o Boha a Církev, mají statky této země: smějí se, radují se a užívají života. Ale Pán nás ujišťuje: „Jen maličko.“

„A opět maličko a uzříte mně.“ Velikonoce, povstání s Kristem je pouze úvodem k slavnému vystoupení na nebesa. Když jsme povstali s Ním, smíme jíti k Němu domů, vidět jej , míti s Ním jeho život, jeho dědictví. „Váš zármutek se obrátí v radost. Vy máte nyní zármutek. Avšak opět vás uzřím. Pa se bude radovat vaše srdce a vaši radost vám nikdo nevezme. Ještě maličko. Než se nadáme, přijde smrt a přivede nás domů. Přestane všechen zármutek. Jenom radost, nezkalená radost v dosažení radosti Boha Otce, Syna a Ducha svatého. Věčně, bez obav, bez nebezpečí, že by nám mohl někdo uchvátit tu radost a to štěstí domova!

3. „Aleluja, Kristus musel trpět – jen krátkou dobu – a tak vejít do své slávy. Aleluja.“ Utrpení pominulo, rozjasnilo se, změnilo se v radost nebes. Aleluja. „Vy se budete rmoutit, ale váš zármutek se obrátí v radost.“ Týž zákon, který se splnil na Kristu, musí se splnit na všech těch, kteří jsou k Němu přičleněni. Kristus je klíčem k pochopení našeho života. „Vám byl dána milost nejen v Něho věřiti, nýbrž pro Něho i trpěti“ (Fil 1,29). Koho chce Bůh odloučit od zkaženého světa, od jeho nebezpečí a klamů, a vésti jej k statkům věčným, tomu určil v krátké chvíli pozemského života odříkání, neúspěchy, utrpení. „Ale váš zármutek se obrátí v radost.“

Křesťanský život je zde na zemi v podstatě „zármutek“, život utrpení, trpělivosti, umrtvování vlastních přání a sklonů, ukřižování spolu s Kristem. Běda nám, nemáme-li zármutek! Jak se má potom zármutek obrátit v radost? Radost je dcerou „zármutku“, v němž jsme žili zde na zemi. „Maličko, a váš zármutek se obrátí v radost.“

Přicházíme k oběti mše svaté. Tu obnovíme uvědoměle a rozhodně svůj souhlas s křesťanským zármutkem: s obětmi a odříkáním, s boji a utrpením, s tím, abychom byli ukřižováni a obětováni spolu s Kristem, naším obětním darem na oltáři. Svaté přijímání nás naplní duchem a silou ke křesťanskému zármutku. Eucharistie je zárukou blaženého shledání s Ježíšem. „Opět vás uzřím. A potom se bude radovat vaše srdce a vaši radost vám nikdo nevezme.“

1. „Je maličko“ neboť jste „poutníky a cizinci“ na zemi. Posvátná liturgie chce zaměřit náš pohled a naše snažení k tomu, co je trvalé a v čem můžeme opravdu spočinout. Jedině to má cenu.

2. „Jen maličko.“ Všechno na zemi, všechny statky, požitky, radosti, pocty světa, zdraví, krása, síla, mládí, bohatství, přátelství i všechna utrpení a protivenství, je krátkodobé a pomíjející. I člověk a jeho život na zemi je jako „závan větru“. „Na málo jen pídí“ (Žl 38,6). „Všechno živé je jako tráva a všecka nádhera je jako polní květ. Tráva uschne, květ opadne, když zavane vítr Páně“ (Iz 40,6). Všechno na zemi nese na sobě slova: „Jen maličko“. Proč bychom tedy lpěli na věcech pozemských? Proč bychom se o ně opírali? Proč bychom v nich spočívali? Jsme poutníci. „Jen maličko“ Kdo chápe tato slova, ten chápe život. Kdo pochopí tato slova, toho nemůže zaleknout žádné zlo. Ten může vydržet každou bouři. Je poutníkem a cizincem. Stojí nad neklidnými vlnami života, „dochází-li cti nebo potupy, těší-li se zlé nebo dobré pověsti.“ „Jsme pokládáni za svůdce a přece mluvíme pravdu. Jsme jako neznámí, a přece dobře známí, jako umírající, a hle – žijeme, jako trestanci, ale né usmrcováni, jakoby smutní, ale vždy veselí, jako žebráci a přece mnohé obohacujeme, jako (lidé) nic nemající, a přece všemi věcmi vládneme“ (2 Kor. 6,8-10).

Jedno zůstává: Naše víra, naše naděje. – „Opět vás uzřím. A bude se radovat vaše srdce a vaši radost vám nikdo nevezme.“ „Věřím v život věčný.“ Pravý křesťan, který povstal s Kristem, žije ve víře a v naději v budoucnost. „Naše vlast je v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, Pána (našeho) Ježíše Krista. Ten promění mocí, jíž si může všechno podrobiti, naše pomijející tělo, aby bylo podobné jeho tělu oslavenému (Fil 3,20). Náš Spasitel se už chystá k nanebevstoupení. „Nermuť se vaše srdce! Věříte v Boha i ve mne věřte! V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, byl bych vám to řekl. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li a připravím-li vám místo, přijdu opět a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A kam jdu víte, i cestu znáte … Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14, 1-6). „Nebesa a země pominou, ale slova má nepominou (Mt 24, 35). „Slovo Páně zůstává věčně“ (Iz 40,8). Věříme, „usilujme o to, co je před námi (Fil 3,13).

3. Naše duše potřebuje myšlenky na domov. Pak se stane velkou. Jenom v takové velikosti z ní vyroste správné myšlení a síla přemáhat zemi, pohrdat světem a zůstat neochvějně věrnou svým ideálům. V této velikosti žili křesťané prvních dob. Oni toužili po mučednictví. Oni si přáli se sv. Pavlem, „odejíti odtud a býti s Kristem“ (Fil 1,23). Oni se radovali, že smějí trpět pro Krista, pro svou svatou víru: „Blahoslavení jste, jste-li tupeni pro jméno Kristovo: neboť duch slávy a moci, a (tedy) Duch Boží spočívá na vás“ (1 Petr 4, 14).

„Co mi bylo kdysi ziskem, to jsem se naučil pokládat pro Krista, to jsem se naučil pokládat pro Krista za škodu. Ano, já pokládám to všechno proti vznešenosti poznání Ježíše Krista, Pána svého, za škodu. Pro něho jsem se všeho toho vzdal a pokládám to za brak, abych získal Krista … Chtěl bych jej poznat a s Ním i moc jeho zmrtvýchvstání (slavný život, v němž žije On a jejž sděluje svým vyvoleným) a účast v jeho utrpení (tj. jak je to čestné a požehnané, míti účast v utrpení Kristově). Jemu chci býti podoben i v smrti. Tak snad dosáhnu vzkříšení z mrtvých. Zapomínám na to, co je za mnou, a usiluji o to, co je přede mnou. K cíli se ženu za odměnou nebeského povolání od Boha v Kristu Ježíši“  (Fil 3, 7-14).

„Buďte mými následovníky a patřte na ty, kdož tak žijí, jak máte příklad na nás! Neboť mnozí (křesťané) žijí, – o nich jsem vám často vyprávěl a nyní to opakuji se slzami v očích – jako nepřátelé kříže Kristova. Jejich konec je zahynutí, jejich bůh je břicho, jejich sláva je v jejich vlastní hanbě, jejich mysl směřuje k pozemským věcem. Naše vlast je však v nebesích“ (Fil 3, 17-20). Tak si stěžuje už Apoštol. Co by řekl k mému smýšlení a životu? Běda, kdyby musel usoudit: Tvé smýšlení směřuje k pozemským věcem!

Modlitba:
Pane, těmito tajemstvími (účastí v oběti a obětní hostině svaté Eucharistie) nechť je nám umožněno krotit pozemské žádosti a naučit se milovat věci nebeské. Skrze Krista, Pána našeho. Amen (Tichá modlitba – Secreta).

 

P. Benedikt Baur, O.S.B.

(z němčiny přeložil dr. Antonín Čala O.P., jazykově upraveno)