Vyjádření spolku Una Voce k 600. výročí upálení M. Jana Husa

„Ten, kdo vás uvádí do zmatku, neujde soudu, ať je to kdokoli.“ (Gal 5,10).

Česká republika si 6. července bude připomínat jubileum 600. výročí upálení českého katolického kněze Jana Husa v Kostnici. U příležitosti tohoto výročí byl i prezidentem Milošem Zemanem dne 5. června vyvěšen husitský prapor. Papež sv. Jan Pavel II. opakovaně prohlašoval Jana Husa za reformátora Katolické církve a za jeho usmrcení se již roku 1999 jako papež všeobecné církve veřejně omluvil. Una Voce ČR toto akceptuje, oceňuje u Husa jednak jeho upřímný zápal pro reformu tehdejších nemalých zlořádů v kléru a mravně bezúhonný osobní život, dále souhlasí s názorem katolických historiků dřívější i současné doby (Jan Sedlák, Augustin Neumann, Jaroslav Václav Polc aj.), že Husovi náleží místo v řadě českých reformátorů Církve, kterou zahajuje za vlády císaře Karla IV. Jan Milíč z Kroměříže, a nakonec se i z dnešního pohledu odmítavě staví k jeho kruté smrti na hranici. Na druhou stranu však byl Mistr Jan Hus odsouzen jako kacíř, své bludy neodvolal a byl zprovozen ze světa praxí, jak bylo praxí světského práva. Tím nechceme nijak obhajovat tento čin světské moci, které jej tímto způsobem sprovodila ze světa – ba právě naopak. Nemůžeme však souhlasit s událostmi v posledních týdnů, kdy se glorifikace Husovy osobnosti setkala s podporou vrchních představených české katolické církve. Konkrétně kardinál Miloslav Vlk je z pověření papeže Františka delegován k tomu, aby za českou katolickou církev tyto oslavy vedl.

Považujeme za adekvátní, že Katolická církev na toto jubileum reaguje. Nemůžeme však zamlčet své znepokojení nad tím, že četné výroky duchovních představitelů Katolické církve a nejrůznějších katolických specialistů na husovskou tématiku někdy méně, jindy zcela úplně kopírují postoj českých protestantských denominací, které se hlásí k Husovu odkazu. Hus měl nejen své kladné, ale i záporné stránky, jak doložilo v minulosti mnoho katolických i nekatolických (František Palacký, Vlastimil Kybal…) historiků. Toto nám v katolických prohlášeních k Husovu jubileu výrazně chybí a v zájmu objektivní pravdy si dovolujeme na to upozornit. Od veškerých snah, které se tak proto snaží změnit obraz Jan Husa – heretika a bludaře na Jan Husa – hrdiny a mučedníka, se proto zcela jasně a jednoznačně distancujeme.

Především nelze tvrdit, jak čteme a slyšíme v mnohých dnešních vyjádřeních mediálně známých katolíků, že Hus nehlásal bludy. Opak je pravdou. K tomu podalo v minulosti důkazy mnoho historiků i teologů, sám Husův blízký spolupracovník a nadšený přívrženec Jeroným Pražský v dopise Lackovi z Kravař 12. 9. 1415 píše, že všechny věty, které kostnický koncil vybral z Husových spisů a prohlásil za heretické, on sám „nalezl přesně v tom smyslu, jak jim rozuměli preláti sněmu“.

Una Voce ČR rovněž vyjadřuje své znepokojení nad sebemrskačským omlouváním se za Husovo upálení. Tento trest byl světský, nikoli církevní. Katolická církev ho nevymyslela, naopak od 4. století odmítala jakýkoliv trest smrti pro heretiky (sv. Ambrož, Martin, Jan Zlatoústý, Bernard, Norbert aj.). Právě tento její postoj způsobil, že až do 13. století heretikové nebývali odsuzováni za své názory k smrti. Ke změně postoje středověké katolické společnosti dochází teprve po zkušenostech s teroristickou činností sekty albigenských, o nichž III. Lateránský koncil r. 1179 říká, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší, neušetří ani starce a děti“. Tlak na zavedení trestu smrti pro heretiky vycházel zespodu, od prostých lidových vrstev, které nejvíce pociťovaly dopad jejich agrese. Proto římskoněmecký císař Fridrich II. r. 1223 zavádí pro heretiky trest smrti upálením a jeho příkladu následovaly další země. Církev jej mlčky akceptovala. Tehdejší středověká křesťanská společnost měla plné právo bránit se proti teroru a rozkladu, nepřijatelná je ovšem nepřiměřená obrana, spočívající v odsuzování lidí k smrti pouze za jejich odlišné přesvědčení.

Tato mentalita byla tenkrát naprosto všeobecná a podléhal jí i samotný Jan Hus. František Palacký uvádí (Dějiny národa českého III, str. 117), že při teologické diskusi před králem Václavem IV. na Žebráku r. 1408 Hus „hotov byl podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod pokutou odvety, totiž pod upálením, jakovéž na kacíře slušelo…“. Husův bývalý spolupracovník Štěpán z Pálče mu také vytýká, že v letech 1411-12, kdy se octl na vrcholu své slávy, pod dojmem jeho štvavých kázání proti arcibiskupovi Zbyňkovi „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno, někteří usmrceni…“. Byli buď upáleni, nebo utopeni, známe pouze jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík.

Husité, kteří se o pár let později zaštítili Husovým jménem, mají na svědomí desetitisíce obětí z řad katolíků, jejichž jediná vina spočívala v tom, že se nechtěli vzdát své katolické víry. O těchto hrůzách podává svědectví sám husitský kronikář Vavřinec z Březové: nahnání do sakristie kostela a upálení včetně žen, dětí a starých lidí, topení v řece, shazování z oken na kopí apod. Vše výše uvedené jsou naprosto neospravedlnitelné skutky, které nebyly mravně omluvitelné ani tehdy a dnešní civilizovaný Evropan by oprávněně volal podobně jako tehdy za co nejtvrdší potrestání iniciátorů takových masakrů.

Tento rub mince nám ve sděleních naší katolické reprezentace k husovskému jubileu citelně schází. Hus byl zajisté reformátorem Církve, který přispěl k její nápravě, ale podobně jako později italský dominikán Girolamo Savonarola neunesl tíhu svého slavomanu a podlehl pokušení, jemuž se např. Jan Milíč dokázal ubránit: bojovat proti svým myšlenkovým odpůrcům násilím a opírat se přitom o světskou moc bez ohledu na její špatné kvality, které v případě krále Václava IV., vraha sv. Jana Nepomuckého, byly více než zřejmé.

Ve světle těchto faktů považujeme proto za nespravedlivé, když církevní autority kladou na české katolíky 21. století symbolickou vinu za krutost, která byla spáchána jménem Církve před 600 lety a jež souvisela s tehdejší mentalitou. Katolické církvi posledních staletí je tato mentalita již hodně vzdálená, proto nelze souhlasit s pokořujícími prosbami za odpuštění, zvláště pak když krutosti byly oboustranné.       

Una Voce ČR by před sebemrskačným omlouváním se a zaujímáním postojů identických s evangelíky dala přednost společnému prohlášení představitelů Katolické církve a všech křesťanských denominací v ČR, v němž by bylo odsouzeno jak Husovo upálení a krutosti katolické strany, tak i surovosti a vraždy opačného tábora. My jakožto řadoví katoličtí věřící tím dáváme minimálně za náš subjekt jasně najevo, že odmítáme být spojováni s těmito aktivitami a mnoha pseudorehabilitačními výroky na adresu Jana Husa. Jan Hus i nadále zůstává z pohledu Kongregace pro nauku víry heretikem, což nemohou změnit ani komentáře některých novinářů píšících do oficiálních katolických médií.

Vyjadřujeme se proti těmto husovským akcím jakožto katolíci pevně milující Pána Boha a žijící pro obranu Božího zjevení, nauky a tradice Učitelského úřadu Církve, což jsou tři základní pilíře, které je naší povinností oddaně přijímat a také je bránit. Pokud tedy stát oslavně či s velkou pompou připomíná upálení Mistra Jana z Husi, nechť tak činí. My jako katoličtí věřící však upřednostňujeme v této záležitosti věci víry nad povinnosti vůči vlasti a státu a hrubě nás pohoršuje přehnaný a bezbřehý ekumenismus, který v této situaci ohrožuje celistvost communia sanctorum, kterým Církev vždy byla a je. Zároveň vnímáme, že i v tomto případě může být nastolena poměrně vážná hrozba, že mnoho věřících takto bude zmateno a nebude jim jasné, čemu mají věřit – jestli oficiálnímu odsouzení Jan Husa kostnickým koncilem, či současným církevním trendům vedoucím k relativizaci celé skutečnosti.

Husovské jubileum je dle našeho názoru především vhodnou příležitostí k tomu, aby bylo konstatováno, že křesťané již více než 200 let výkon trestu smrti za odlišné přesvědčení odmítají, ale ateističtí komunisté v Severní Koreji a muslimské státy – především ty s vlivem ozbrojených bojůvek typu ISIS nebo Al Kaida – ho stále dodnes používají a svůj teror stupňují. Na úplný závěr soudíme, že jakékoliv kladení současných událostí včetně přijetí představitelů nekatolických církví působících v ČR a odkazujících se na omluvu papeže Františka do rámce jakéhosi přelomu v historii ekumenického hnutí pokládáme za předčasné a zároveň i bláhové. Dá se s největší pravděpodobností totiž předpokládat, že až dojde ke konci oslav, tak se vše vrátí do předchozího stavu a „ekumenické hnutí vedené prostřednictvím rehabilitace Jana z Husi“ postupně upadne v zapomnění a to jak ze strany české katolické církve, tak i všech nekatolických církví, které se některé více a některé méně odkazují na svůj původ právě od Husa.

 

Správní rada Una Voce ČR
Daniel Zouhar, předseda