Vyšly Memoáry pamětníka liturgické reformy

V letošním roce vyšly memoáry významného liturgického teologa, který se podílel na pokoncilní liturgické reformě. Nejvíce překvapující pro čtenáře bude, že v ní je sekretář liturgické komise (Konsilia) Mons. Annibale Bugnini hodnocen v nepříliš příznivém světle. Zároveň však rozkrývá, že né všechny reformy, které z této komise vzešly, byly na základě papežského přání – ba právě naopak – sám papež s nimi častokrát vnitřně nesouhlasil.

Francie. Letos v létě vyšly Memoáry francouzského teologa Louise Bouyera (1913-2004). Tento významný liturgista byl členem přípravné komise Druhého vatikánského koncilu a Pavel VI. jej potom jmenoval členem zvláštní rady odborníků, která vypracovala pokoncilní liturgickou reformu. Tento papež měl také v úmyslu jej roku 1978 jmenovat kardinálem, ale nestalo se tak. Právě onoho roku Pavel VI. zemřel.

O. Bouyer se dožil úctyhodného věku 91 let. Tento bývalý pařížský luteránský pastor konvertoval ke katolictví roku 1939, přitahován zejména liturgií, jejímž byl ceněným znalcem ještě před svým kněžským svěcením, které přijal roku 1944. Louis Bouyer proslul zvláště svým dílem „Velikonoční tajemství“ věnovaném obřadům Svatého týdne. Jeho Paměti teprve nyní, deset let po jeho smrti, a jejich obsah možná napovídá proč. Jako každá memoárová literatura podává sice osobní pohledy autora, ale vzhledem k jeho významu a postavení stojí za zmínku. Francouzský liturgista a brilantní teolog vzpomíná bez hořkosti, ale také bez okolků na bouřlivé koncilní a zejména pokoncilní časy, mezi jejichž aktéry sám patřil. Mezi nemnoha teology, které ve svých pamětech zmiňuje pouze pochvalně, je např. Joseph Ratzinger. Mezi taktéž nepočetnými církevními hodnostáři, kteří si vážili talentů a zásluh tohoto francouzského liturgisty, vyčnívá postava milánského arcibiskupa Giovanniho Battisty Montiniho. Ten jej po svém zvolení na Petrův stolec jmenoval členem zvláštní rady expertů pro reformu liturgických knih.

Této radě, předsedal kardinál Giacomo Lercaro, který – jak vzpomíná Bouyer – byl „velkodušný, ale neschopný odolat úskokům licoměrného monsignora Annibala Bugniniho“, sekretáře této rady. Pikantní je vzpomínka, jak na Bouyera připadl úkol zkorigovat na poslední chvíli znění II. eucharistické modlitby. Spolu s benediktinským liturgistou Bernardem Bottem usedli v jedné tiché restauraci v římské čtvrti Trastevere, aby vypracovali dnes nejčastěji užívaný kánon římského misálu, protože museli odevzdat jeho text mons. Bugninimu hned druhý den ráno.

Pozoruhodná je také Bouyerovo vzpomínání na větu „Tak to chce papež“, kterou zmíněný sekretář používal k umlčení námitek, které proti jeho návrhům nezřídka vznášeli členové liturgické rady. Když francouzský liturgista již po zavedení liturgické reformy rozmlouval o jednom z jejích bodů s Pavlem VI., který – jak píše Bouyer – „projevil v této souvislosti nespokojenost nikoli menší než já“, položil mu papež nečekanou otázku: „Proč jste na tom tedy tolik trvali?“ A Bouyer odpovídá: „Přece proto, že Bugnini nás ujišťoval, že na tom absolutně trváte Vy.“ Pavel VI. tehdy odpověděl: „Jak to? Vždyť mně říkal, že to prosazovala jednomyslně vaše rada…“

Ať už tomu tehdy bylo jakkoli, faktem zůstává, že Pavel VI. roku 1976 překvapivě učinil z kuriálního úředníka, mons. Bugniniho, pronuncia a poslal jej do Teheránu, což bývalý sekretář liturgické rady v knize La reforma liturgica (1948-1975), kterou tam sepsal, s hořkostí několikrát hodnotí jako upadnutí do papežovy nemilosti.

Francouzského liturgistu pozval papež v létě roku 1978 do Castel Gandolfa, aby tam s ním trávil dovolenou. O. Bouyer tehdy z určitých důvodů nemohl přijet, čehož vzápětí litoval, protože 6. srpna toho roku Pavel VI. v Castel Gandolfo umírá. O rok později tehdejší státní sekretář kardinál Jean Villot informoval francouzského teologa o neuskutečněném papežově úmyslu jmenovat jej kardinálem, k čemuž prý nedošlo vzhledem k předpokládaným negativním vnitrocírkevním reakcím.

Doba, o níž pojednávají letos zveřejněné Mémoires Louise Bouyera (Cerf, 327 stran), je součástí již půl století vzdálených církevních dějin a jako taková by měla být nahlížena sine ira et studio, tedy bez zloby a předpojatosti. Kolik se však ještě k tomuto tématu váže zloby a předpojatosti na obou stranách tehdejšího názorového konfliktu? Reforma, o kterou v první osobě usiluje papež František, je nepochybně pokusem o překonání také tohoto, dosud ne zcela zahojeného konfliktu.

autor: Česká sekce Radia Vaticana, 27.12.2014